LODENICE, Czech Republic — As vinyl records make a global comeback, a little-known Czech company is riding the market surge to establish itself as the world’s biggest record manufacturer, with plans to expand in North America and Asia.
(3) GZ media: O kvalitním záznamu pro koncového uživatele
V oddělení masteringu sklouzl hovor s jeho vedoucím Zbyňkem Lébrem docela jinam, než by se dalo nad přístrojem, který vyřezává matrici pro výrobu vinylové desky, čekat. A začalo to tím, když Pavel Neufus z Muzea hudby Tábor vyslovil svůj názor, že na desky z určitých let se nehodí každá jehla, nebo přenoska. Na mysli měl desky z 60. let.
(2) GZ media: Od zvukového záznamu k vinylové desce
Do Loděnice jsme dorazili v devět hodin dopoledne. Než jsme prošli jednotlivými oddělení a viděli všechny procesy nutné pro výrobu vinylové desky, bylo dobře po poledni. A bylo to jízda, přičemž největší peklo jsme okusili u lisů desek, které povětšinou obsluhují ženy, a které pohání ještě pára.
(1) GZ media: Výroba desek v Loděnici opět jede na plné obrátky
„Kapacitu na výrobu desek máme v současné chvíli vyprodanou na rok dopředu. Zájem o lisování vinylů je obrovský. Ale netýká se to jenom nás, podobně jsou na tom všechny lisovny v Evropě,“ říká obchodní manažerka společnosti GZ media, někdejších Gramofonových závodů Loděnice Jana Březinová.
Mirek Vodička: „Když dneska vidím mluvit frajery, které jsem na burze nikdy neviděl, protože se báli a posílali za sebe kupovat jiný, tak mi je za ně stydno.“
Mirek Vodička
Mirka Vodičku by lidé, kteří chodili na ilegální burzy s vinylovými deskami za komunismu, měli znát. Začátkem osmdesátých let patřil do „gangu“ chlápka jménem Luboš, který byl asi vůbec největším prodejcem nových desek na burzách. A po kapsách nosil tisíce korun.
Na Luboše Mirek vzpomíná takto: „To byl největší frajer na burze. Vždycky nosil džíny a zeleného parkera. V nabídce měl absolutně nejvíc novinek. Vypadal jako mladý Bob Seger, účes jako Jágr, který jsme ostatně tenkrát nosili všichni.“
Jaroslav Bašta: „Byl nás tehdy plný anton.“
Jaroslav Bašta
Z dnešního pohledu se může zdát velmi paradoxní, že člověk, který prodával desky v legálním kamenném obchodu, jezdil na ilegální burzy desek, aby se k nějakým „pořádným“ deskám dostal. Ale je to tak. Zde je příběh pana Jaroslava Bašty (1954) z Poděbrad, který byl vedoucím obchodu Supraphon v Nymburce.
Jaroslav Bašta pracoval v nymburské prodejně Supraphonu od roku 1980 do roku 1992. Před jeho nástupem byla prodejna několik měsíců zavřená a nikdo o ni prý neměl moc velký zájem.
Miroslav Cipra: „Hrají dobře pro ty, kterým je to úplně jedno!“
Miroslav Cipra
„K LP deskám se mám vyloženě kladně. Sbírám je průběžně od 70. let. Sbírám je pořád, nikdy jsem nepřestal. Všechno člověk mít nemůže, tak mám hodně věcí i na CD, kazetách, nebo i kotoučích,“ říká Miroslav Cipra. Na pražských burzách s deskami byl, ale desky si obstarával i po svém.
Největší přínos do populární hudby byla 60. léta
Jiří Svátek
Jmenuje se Jíří Svátek a má foto s Yoko Ono. Je členem Beatles klubu a svou vzpomínku na ilegální burzy s LP za komunismu začíná žhavou přítomností.
„Jmenuji se Jiří Svátek a v současnosti mi je 64 let a pobírám směšnou finanční částku 9 000 korun měsíčně s hrdým názvem důchod. Toto v podstatě míň, než životní minimum jsem si vysloužil celoživotní prací pro zábavu druhých a propagaci populární hudby, jako takové,“ říká Jiří.
Koníček na celý život
Roman Pilař
Názor Romana Pilaře na to, které roky patří z hudebního hlediska k těm nejhodnotnějším, je jednoznačný. Podle něj to je období od roku 1968 až 1974. A nejen to říká Roman Pilař. Vzpomíná na ilegální burzy za komunismu i na to, jak si pro něj na policejní stanici musel přijet táta.
Kdy jste se zúčastnil své první pražské burzy s deskami?
Někdy kolem roku 1980, to mi bylo 14 let, jsem poprvé vyrazil na burzu se staršími kamarády. Jeli jsme na Uhelný trh v Praze, kde se kšeftovalo absolutně se vším. Nějakým záhadným způsobem jsem tehdy ušetřil 750 korun a tam si koupil první elpíčko. Bylo to Alive! od Kiss. Moje radost byla nezměrná. To ale jen do chvíle, kdy všichni začali utíkat…
Eins, Zwei, Drei: Tenhle Karel vám čaj nepřinese
Karel
Jmenuje se Karel, ale nechce uvést celé své jméno. Lidé tu jsou prý stále závistiví a zlí. A docela otevřeně říká i další věc, totiž že na burzy s vinylovými deskami chodil čistě z komerčních důvodů.
„Bydlel jsem v Balbínově ulici, na Václavák jsem to měl kousek. Chodili jsme před hotel Evropa. Prodávaly se tam a měnily se tam odznaky, desky, ale i další zboží. To bylo tak nějak kolem roku 1970, to mi bylo dvanáct. To už jsem měl dlouhý vlasy,“ vzpomíná Karel.