Do Loděnice jsme dorazili v devět hodin dopoledne. Než jsme prošli jednotlivými oddělení a viděli všechny procesy nutné pro výrobu vinylové desky, bylo dobře po poledni. A bylo to jízda, přičemž největší peklo jsme okusili u lisů desek, které povětšinou obsluhují ženy, a které pohání ještě pára.

Die deutsche Version hier

Fotografie

Při vstupu do areálu společnosti GZ media, někdejších Gramofonových závodů Loděnice, vás přivítá krychlová socialistická budova v moderní fasádě jasných barev. Zapíšete se v obstarožní recepce a v momentě, kdy vám ostraha zvedne závoru před autem, vjedete na podnikové parkoviště, kde stěží najdete místo k zaparkování, protože praská ve švech. Vystoupíte z auta a vrátíte se do recepce. Na nástěnce u vstupu a východu zároveň máte možnost se seznámit s hlavičkovými fotografiemi „nejlepších pracovníků“ závodu za několik posledních desítek let. Při exkurzi závodem se s nimi potkáte ještě několikrát.

Na recepci nás přichází vyzvednout kolega obchodní manažerka společnosti GZ media Jany Březinové, která má na starosti i styk s médii a veřejností. Jana Březinová je aktuálně na poradě s právníky, kterým je třeba, jak nám později říká, vždy pečlivě naslouchat.

Na stránkách společnosti GZ media klasický odkaz na tiskové oddělení, běžný i u mnohem menších firem, nenajdete. O to více je jeho absence zarážející u firmy, jejíž obrat dosahuje takřka dvě miliardy korun a výrobní artiklem jsou vinylové desky, jejichž základní vlastností je i to, že jsou sympatické i těm, kteří nikdy v ruce nedrželi přenosku gramofonu, což se promítá do zájmu o ně i ze strany mainstreamových médií.

V sektorových vitrínách jsou ukázky prací podniku. Vidíme obaly setů vinylových desek, ale i CD, DVD, nebo i balení s počítačovými programy a hrami. Chvíli bez dozoru využíváme i k návštěvě místních toalet, které jsou čisté, ale stejně jako na recepci si i na nich člověk uvědomí, že jakkoli je společnost GZ media jedním z evropských lídrů na trhu nejen s výrobou vinylových desek, ale i papírových obalů, okázalost je jí cizí. Toalety jsou čisté, ale pisoáry z mramoru na nich nenajdete.

Na vybavení budovy, v níž se nacházíme, je vůbec znát, že loděnický závod v sobě mixuje dávno zapomenuté časy s časy novými. A že ne vždy je lze skloubit tak, aby jednotlivé epochy do sebe zapadly docela přirozeně.

Řezání desek

Odcházíme do provozu. Procházíme dlouhými chodbami, v nichž je opět znát, že jejich vybavení tu slouží desetiletí. Vidíme staré kotoučové páskové stroje. Vidíme věci, které jsme v životě neviděli. Například červenou krabičku na zdi, na níž je nápis „Hasící rouška“ a jako výrobce je na ní uvedena Kovoslužba Praha. Vidíme letité elektrické rozvody rozlezlé po zdech továrních hal.

Nakonec přicházíme do chodby, z ní vede několik dveří do místností, které vzdáleně připomínají nahrávací studia. V každé z nich sedí pán a z kvalitních reprobeden poslouchá muziku. Avšak ne, že by jenom poslouchal… Nacházíme se v oddělení takzvaného premasteringu, přičemž vedoucí tohoto oddělení Zbyněk Lébr nám říká, že v jeho oddělení se hlavně řezají desky, což technologicky vzato není nic jiného, než se zde se vyřeže do měděné desky takzvaný master disk, z něhož se pak udělá základ pro výrobu raznic, s jejichž pomocí se budou následně lisovat vinylové desky.

Jakkoli se v tomto oddělení strojově řeže nožem do měděných desek, toto oddělení není o manuální práci. Naopak součástí řezacího stroje je i počítač, na němž běží speciální program, jehož prostřednictvím lidé od řezaček upraví zvuk tak, aby se dal na desku přenést a také, aby byl co nejkvalitnější. Dodané zvukové záznamy, s nimiž lidé, kteří připravují takzvaný master pro výrobu vinylových desek, jsou v současnosti v digitální a výjimečně i v analogové podobě.

Vyřezat desku a vůbec vyrobit desku lze dvěma způsobu. Tím prvním je starší laková technologie, kdy se zvukový záznam přepisuje na aluminiový disk potažený lakovou acetátovou vrstvou, takzvaný laquer mastering, anebo pak metodou Direct Metal Mastering, kdy je zvukový záznam přepsán přímo na měděný disk. My jsme svědky druhého postupu.

Zbyněk Lébr se nám laikům snaží vysvětlit, co všechno je nutné hlídat při převodu zvukového záznamu na měděnou desku:„…k těm fyzikálním omezením patří například i zrychlení, když bychom ho překročili, tak se nám nepodaří zaznamenat zvuk, jak potřebujeme. Vezměte si, že při těch zrychlení, jeden gram váží třeba dva kilogramy a to už je něco. Sice ten systém, který kmitá, je relativně lehký, ale při těch zrychlení je to velká hodnota.“

Nerozumíme ani slovu, i když je nám jasné, že to o čem Zbyněk Lébr hovoří, je jeho denním chlebem, stejně jako jeho kolegů. Spokojíme se s vysvětlením, že ne všechno, co lze dnes digitálně zaznamenat, lze na desku jen tak přehrát.

„Musíme stanovovat záznamové parametry s ohledem na přehrávání na gramofonech. A to je celkem složitý proces, který souvisí i s kvalitou vybavení koncových uživatelů. Záleží na tom, co mají za přenosku, jaká je její snímavost, záleží na tvaru snímacího hrotu,“ vysvětluje nám Lébr a uvádí i konkrétní příklad.

„Pokud bychom například stanovili při rytí měděné desky příliš hlasistou záznamovou úroveň, přepískli to s nastavením nejvyšších kmitočtů, anebo naopak nejnižších kmitočtů, tak se klidně může stát, že snímaný záznam bude zkreslený, anebo ho nepůjde na desce přehrát, protože jehla se neudrží v dané drážce,“ říká.

Jana Březinová nás upozorňuje, že GZ media mají oproti konkurenci výhodu v tom, že pracují s vlastním softwarem, který vyvíjeli déle než čtyři roky. A který je dle jejich slov dobrý. Pochvaluje si stroje, které firma používá k řezání desek.

Stroj má přenosku s jehlou, která je však dána stranou, ale slouží pro přehrání vyryté desky. Dále vidíme velmi mohutnou jako by přenosku, na níž jsou velká písmena DMM a u nich je napsáno Direct Metal Mastering.

Později na internetu se dozvídáme, že se jedná o technologii, která byla uvedena na trh v roce 1982 spolu s představením přepisového zařízení VMS82 s řezací hlavou SX-82 od společnosti Georg Neumann. Na samotné technologii DMM spolupracovala také firma Teldec. Definice tvrdí, že pomocí této technologie dochází k přepisu audio záznamu diamantovým hrotem do mědí pokrytého média. Výhodou je zachování vyšších frekvencí a potlačení fenoménu pre-echa. Jelikož se audio záznam řeže přímo do kovového disku, odpadá fáze postříbření. Výhodou DMM je možnost přepisu i delšího audio záznamu. Přes všechny tyto výhody má DMM i svoje odpůrce, kteří považují tento zvuk za příliš ostrý. Některá hudební vydavatelství proto volí pro reedice alb z padesátých až sedmdesátých let lakovou technologii. GZ media jsou schopna realizovat obě technologie, ale doporučuje spíše modernější DMM. Zřejmě vzhledem k náročnosti procesu je technologie lakování, takzvaný Laquer Master i dražší.

Avšak dejme slovo opět Zbyňkovi Lébrovi: „Při stanovování parametrů pro vyřezání desky musíme zohledňovat mnoho věci. Záznamová úroveň se stanovuje podle konkrétního spektrálního složení i celkového zastoupení jednotlivých kmitočtů.“

Přeloženo do běžné řeči to znamená, že lidé v masteringovém oddělení dělají korekce dodaného podkladového záznamu. Odstraňují z něj ty složky, které by mohly způsobovat problémy. Lidé v tomto oddělení jsou tak těmi lidmi, kteří spolurčují kvalitu zvuky desky. Omezeni jsou pouze kvalitou záznamu, kterou dostanou od toho, kdo chce desky vyrobit.

„Záznamy dělíme na dva druhy. Na analogové a digitální podklady. Přitom analogové podklady jsou tak do desíti do roku. To jsou pásky, v případě pásků jsme schopni udělat mastering, aniž bychom použili jakékoli digitální zařízení. Ale to je dneska výjimka. Drtivá většina zvukových záznamů, s nimiž pracujeme, je v digitální podobě, kvalita záznamu se tam pohybuje od CD kvality, vzorkovací frekvence od 44 kilohertz, kvantování 16 bitů, až po vyšší rozlišení až do 192 kilohertz. Převodníky, které používáme, umějí 24 bitový záznam, což je dávno za hranicí, co umí černá deska,“ vysvětluje Lébr.

Jeho lidé dle jeho slov však nesmějí spoléhat jenom na ukazatele v počítači, ale musejí mít i cit pro dobrý zvuk. Musejí ho umět slyšet. Jsou to oni, kdo při výrobě stereofonních desek nastavují stereosignál tak, aby kmitáním řezacího hrotu vyryli do každé stěny měděné desky rýhy ve tvaru písmene V, přičemž záznam na vnější drážce je pro pravý kanál, na vnitřní pro levý. Na jednom centimetru může být až 140 drážek, jejichž hustota závisí na hlasitosti nahrávky. Vychylování rycí hlavy se mění podle síly signálu. Čím je signál hlasitější, tím jsou výchylky větší. Jsou to oni, kdo nastavují zvuk desky.

(Následuje debata Pavla Neufuse z Muzea hudby Tábor se Zbyňkem Lébrem o tom, které jehly používat pro které desky. A to z toho důvodu, že v určitých letech se používaly různé hroty pro řezání desek.)

Gravírování

Následuje cesta do takzvaného centrovacího a gravírovacího oddělení, přičemž oddělení není asi to správné slovo. Nacházíme se ve světlé místnosti s několika stoly a z našeho pohledu celkem solidním nepořádkem. Dále vidíme několik žen, z nichž jedna na v dnešní době poněkud archaicky vypadajícím stroji desky centruje a další do v masteringu vyřezané desky vytlačuje pomocí rydel a čakanů evidenční číslo.

„Každý nosič, každá ta deska se gravíruje, dává se jí číslo, ještě než jde do galvanické lázně. To značí, že matriční číslo u nás mají i vzorky. Je to logické, protože to číslo se pak lisuje už i přímo do vinylových desek,“ říká Březinová a nepřímo nás tak upozorňuje na to, že v Loděnici se nevyrábějí zvukové nosiče bez označení.

Avšak nás zajímá něco docela jiného. Tím jsou desky bez obalů na stěnách místnosti. Desky různých barev a s různými vylisovanými obrázky. Vidíme poklady. Nad strojem na centrování desek visí například deska s přímo vlisovaným obrázkem z papírového obalu alba Three Imaginary Boys od skupiny The Cure. Musí se jednat o speciální edici, protože běžně jsou desky tohoto alba klasické černé a obrázek z obalu je pouze zopakován na label. A to ne ještě vždy.

Jana Březinová nám to později vysvětluje tak, že je docela běžné, že vydavatelství při tisku nějakého alba udělají minisérii speciálních desek určených pro fanoušky kapely.

Ale nad albem z roku 1979 od skupiny Cure náš údiv nekončí. Takřka všechny desky, které visí na stěnách, jsou výjimečné. A zdaleka nejsou jenom ze současnosti. Mnohé z nich odkazují i k 60. Nebo i 50. rokům. Je docela možné, že se jedná o reedice, přesto se však Jany Březinové ptáme na to, zda se v Loděnici za komunismu lisovaly i desky od západních vydavatelství a pro západní trhy. Ta nám odpovídá slovy, že předpokládá, že ano, protože to tehdejšímu zřízení i podniku přinášelo devizy.

Na obdobné „výstavky“ zaměstnanců gramofonových závodů v Loděnici na své cestě podnikem ještě několikrát. A vždy je, na co se koukat…

Galvanická lázeň

Přicházíme do takzvané „galvanky“. Přesněji galvanické lázně, které je vyhrazena jedna část prostorné haly. V jejím prostoru to čpí chemií a vlhkým vzduchem. Aby ne, galvanické lázně se skládají hlavně ze strojů připomínající pračky ze společných prádelen. Rozdíl je však v tom, že tyhle „pračky“ jsou naplněny chemickými roztoky, do kterých jejich obsluha vkládá měděné v masteringu vyřezané desky, aby je pak vytáhla v docela jiné podobě, než je tam vložila. Totiž obalené šedým povlakem, z něhož po jeho odloupnutí vytáhne raznice pro lisy.

Odborníci na to nejsme, ale dozvídáme, že tady se udělají takzvané stampery, čili negativní otisky z vyřezané měděné desky. Když bychom to měli zjednodušit, tak jestliže se v masteringovém studiu vyryjí drážky do měděné desky, je potřeba, udělat tyto drážky vystouplé, aby je mohl lis razit do vinylové hmoty.

Proto se používá galvanoplastika. Což je elektrolytický způsob výroby kovových povlaků silných i několik milimetrů. Tím se významně liší galvanoplastika od galvanostegie, galvanického pokovování, které umožňuje dosáhnout kovových povlaků silných jen setiny milimetru. Galvanoplastika tedy umožňuje zhotovovat velmi přesné kovové lisovací formy, které se využívají k výrobě různých předmětů. V našem případě gramofonových desek.

„Vyvýšeniny na originálu jsou věrným obtiskem vyrytých drážek,“ vysvětluje Březinová.

V praxi to vypadá tak, že člověk, který pracuje v „galvance“, vkládá vyryté měděné desky do chemických lázní v již zmíněných pračkách, pak je vytahuje, dále je vkládá do dalšího chemického roztoku a následně odloupne slupky, které se vytvoří v chemické lázni kolem vyryté měděné desky. A právě tyhle slupky slouží jako raznice pro lisování desky. A je jich potřeba asi dost, protože hned vedle galvanické lázně jsou obrovské pytle s všelijak pokroucenými a všelijakými raznicemi.

Ale nejsou tam jenom ony, vidíme i regály, v nichž jsou pečlivě vyskládány vyřezané měděné desky.

„Měděné desky uchováváme vždy dva roky, to pro případ, že by si klient přál dolisování, nebo by byl s něčím problém,“ vysvětluje Březinová.

Labely, etikety

Po galvanické lázni nás čeká oddělení labelů, etiket, tedy papírových středů desek. Jana Březinová nás upozorňuje, že práce s etikety vyžaduje velmi pečlivý přístup. Podle ní je třeba etikety na desky zejména velmi pečlivě vysušit, protože jakákoli nezaschlá barva, nečistota, případně tekutina v papíru by při následném lisování znamenala zničení desky. Lis by prostě to, co by bylo na etiketě navíc, vtiskl do vinylové hmoty.

„Papír musí být absolutně vysušený, aby zvládl teplotu a tlak, který do něj pere ten lis,“ říká Březinová.

Při pohledu na k lisování připravené etikety vidíme jenom samé velké labely. Pak stojíme u strojů, které vypadají jako velké lednice, ale jsou to velké sušičky, v nichž se etikety suší někdy i více než devět hodiny. Jemný rozdílnost barev na etiketách i v jedné sérii vyrobených desek je dan tím, že při sušení etiket se barva mění – tmavne.

Vinylová hmota

Opouštíme etikety a blížíme se k samotným lisům. Jak říká Březinová k srdci samotné výroby. Z hluku, který nás pomalu ale jistě začíná obklopovat, usuzujeme, že práce u lisů, nebude procházka růžovým sadem. A nemýlíme se. Avšak ještě předtím, než dojdeme k samotným lisům, přicházíme do místnosti plné velkých pytlů s vinylovou hmotou připravenou pro lisování.

„A ty papírové pytle, to jsou pytle, kde je již připravený barevný prášek, tedy hmota různých barevností. Máme 14 základních pantone barev, které zákazníkům nabízíme. Sedm z nich je solid, mléčných a sedm z nich transparentních. Můžeme nabídnout samozřejmě na přání zákazníka i další barvy, ale to je již za speciální příplatek,“ vysvětluje nám Březinová a dodává, že jeden čas GZ media i obchodovala s vinylovou hmotou.

„Tedy, ne že bychom s ní obchodovali, jako se třeba obchoduje na burze, ale prodávali jsme ji ostatním lisovnám,“ říká.

Později se na internetu dozvídáme, že s vinylovou hmotou čile obchodovalo i komunistické Československo, jímž nabízená vinylová hmota měla pro své dobré vlastnosti velmi dobrý zvuk po celém světě. Jestli je to však pravda, to si nejsme schopni na internetu ověřit.

Práce u lisu

Přicházíme k lisům. Hluk je všudypřítomný. Je jasné, že obsluha lisů je prací těžkou a namáhavou. Zarážející je v tomto ohledu skutečnost, že lisy obsluhují hlavně ženy. A pak nám Jana Březinová docela vyrazí dech sdělením, že vše, co v lisovně vidíme, všechen ten pohyb, tlak a sílu, je poháněno párou.

„Proto máme vlastní kotelnu, proto ten výškový komín, dokonce i rybník, který se samozřejmě dnes už pro parní stroje nepoužívá,“ říká.

Jednotlivé lisy jsou umístěny v řadách za sebou a v hale jich budou zhruba tři desítky. Upřímně řečeno porozumět v několika málo minutách práci v lisovně není úplně jednoduché. Jasné ale je, že obsluha lisů má zažité mechanické pohyby, kterými lis obsluhuje.

Jana Březinová se nám pokouší vysvětlit, co vidíme: „Když se sehnete, vidíte, že ten stroj vlevo dělá takový malý černý koláček, a ten se stroj se jmenuje Extruder, když obsluha lisu ten koláček, který je vlastně základem pro vinylovou desku sebere, tak ten stroj tam vyprdne další takovou vinylovou kapku, který pak roztlačí do takového koláčku. To je ta původně sypká vinylová hmota z těch vaků, která se takhle spojí tím teplem,“ ukazuje nám.

„A támhle vidíte, že Extruder tvoří modrý koláček, takže lis lisuje černou i modrou barvu. Ta standardní výroba vypadá tak, že firma zadá výrobu klasickou černých desek a k ní ještě objedná třeba malou sérii, třeba pět set kusů, modrých desek. S nějakým efektem, obrazem, barvou, prostě ji výrazně odliší od té velké série,“ říká Březinová, která svými slovy upozorňuje na speciální edice, které se obvykle vždy tisknou s velkou sérií.

Pro nás je těžké se zcela zorientovat, co se zrovna u lisu děje. Přesto v otevřeném lisu vidíme dole i nahoře připravené raznice a obsluhu lisu, která si ke svému vinylovému koláčku chystá jednu etiketu i druhou etiketu. Pak koláček s etiketami vloží do lisu, který následně vylisuje desku už s etiketami.

„Ten koláček musí brát rukavicí, to je hrozné, jak je to horké. A teď vidíte v tom lisu, že ta přebývající hmota byla vytlačena ven, takže ta obsluha lisu vezme ostrý nůž a jím ji odřízne,“ vysvětluje Březinová a dodává, že obsluha nepracuje pouze s koláčkem a etiketami, ale také speciální folií, do níž je pávě vlisován zvukový záznam.

Vylisované desky obsluha lisu následně zkontroluje a uloží do plastových přepravek. Po každé desáté desce, proloží naskládané desky kulatým plechem to proto, aby desky zůstaly rovné a kov z nich rychleji odváděl teplo. Aby vylisované desky rychleji chladly.

Jana Březinová nás dále upozorňuje na již zmíněnou dvojí technologii výroby desek.

„V těch lisovacích strojích vidíte buď ty raznice vzniklé z vyřezané měděné desky, nebo takzvanou lakovku, čili lakovou folii.… U té lakovky se musí udělat ještě jeden mezistupeň, je to náročnější, výroba je dražší, protože nejdříve děláte matku, pak děláte otce a z toho otce teprve děláte originál,“ vysvětlujeme nám něco, co my dost dobře nechápeme.

Na konci řady lisů vidíme speciální stroj, který však na přání Jany Březinové nefotíme, protože se jedná o stroj na speciální designy a Březinová nechce, abychom s ním prostřednictvím fotografií s ním seznámili konkurenci.

Rámus z jedoucích lisů nám chvílemi připomínají tříštící se sklo.

„Práce je to náročná, je k ní zapotřebí manuální zručnost a pečlivost. A i když se to může zdát na první pohled tvrdé, lidé u lisů, aniž by potřebovali nějaké speciální znalosti, nebo vzdělání, si slušně vydělají,“ říká Březinová, která dodává, že lisy se v Loděnici prakticky nezastaví.

„Stále jedeme na několik směn.“

Dále nám upřesňuje i počty lisů. Těch mají v Loděnici 24, to jsou lisy, u kterých je potřeba obsluha, pak mají ještě pět poloautomatických lisů, které pracují samostatně, ale dokáží vyrobit pouze klasické černé desky.

„Ty jsme před nedávnem nakoupili v Anglii a upravili si je pro své potřeby. U nich není potřeba ruční práce, jenom technický dohled, zda pracují, jak mají,“ říká Březinová.

Opouštíme lisovnu a dostáváme se do oddělení, v němž se práce může některým jevit jako práce snů.

Bardotka na stěně

Ocitáme se v kanceláři, která je plná gramofonů a dam, které nedělají nic jiného, než že poslouchají vinylové desky. Jsme v oddělení kontroly.

„Ještě předtím, než se spustí výroba celé série, tak jde první vylisovaná deska na kontrolu, kde ji naše pracovnice opět vizuálně zkontrolují, jestli na ní není nějaká oděrka, zda jsou v pořádku etikety, jestli odpovídají zadání a jsou správně zalisované, a pak celou desku ještě zkontrolují poslechem,“ vysvětluje nám Březinová.

Dámy v kanceláři, které mají z naší přítomnosti legraci, sedí u svých stolků s gramofony a poslouchají desky do sluchátek.

„Pokud je nějaký veliký náklad, třeba deset tisíc kusů, tak skutečně tady poslouchají celou tu desku, obě dvě strany, aby se předešlo jakýmkoli škodám. A pak tu máme i takové přístroje, které samy vyhodnocují, zda ta deska je v pořádku, jestli na ní nějaký šum, nějaké škobrtnutí, jestli prostě pořádku,“ vysvětluje Březinová.

Žen se ptáme na to, kolik si za den poslechnou desek. Odpovídají, že zhruba kolem deseti a více. Prý záleží na tom, zda se dělají velké či malé desky, kolik se toho ten den vylisuje. Záleží na tom, zda vše běží hladce, anebo se vyskytnou nějaké problémy.

Některé z pracovnic tohoto oddělení prý poslouchají muziku i doma, jiné si nepustí ani rádio, protože chtějí mít klid po práci plné not.

Pavel Neufus je vtipný. Říká jim, že by si mohly k poslechu desek vždy otevřít víno.

„No to by asi nešlo. Jak to, že ta deska prošla? Ale pili tam zase víno…,“ smějí se pracovnice z kontroly.

Většina gramofonů, na kterých desky poslouchají, jsou přístroje ze 70. a 80. let. Nevidíme žádný nový stroj. Ptáme se na to, které gramofony jsou podle nich nejlepší, jak jsou na tom s opravami. Moc se toho však nedozvíme.

„Nějaké ty opravy čas od času jsou. Hlavně měníme jehly, to stačí, když to některá z nás čas od času špatně trefí a jehlou vezme okraj desky,“ vysvětlují nám.

Na otázku, které gramofony jsou nejlepší, nám odpoví, že ty s tou troubou.

Jana Březinová nám upřesňuje, co hlavně pracovnice kontroly kontrolují.

„Viděli jste, že těch výrobních procedur je hodně. Může se stát, že něco zůstane v těch galvanických lázních a otiskne se to do raznic. Nebo třeba při tom vytváření lisovacího nástroje se něco dostane do drážek, nebo u lisů může být nějaká špína, která je pak vlisována do desek.“

Když se vyskytne problém, výroba se zastaví a hledá se, co je jeho příčinou. Ptáme se na to, zda se vyskytují i problémy s nespokojenými zákazníky.

„To se také stává, že zákazník reklamuje již hotovou výrobu, my pak uděláme to, že porovnáme jím dodaný záznam se záznamem, který jsme pustili do výroby. Porovnáváme tedy to, co nám zákazník dodal, s tím, co jsme my přenesli a vyřízli do zarchivované měděné desky. A prostě hledáme, kde se v tom celém procesu stala chyba, když je na naší straně, tak ji napravíme.“

Podle Březinové to jsou však výjimečné případy.

Stejně jako v jiných odděleních závodu, mají i pracovnice kontroly zdi pokryté pěknými vylisovanými deskami. Nás zaujme polonahá Brigitte Bardotová na jedné z nich, dámy nás však hned upozorní na další „bardotky“, které mají rozvěšeny v rozích své kanceláře. Ty jsou však bohužel o poznání méně přitažlivé…

Obaly na závěr

Z klidu kanceláře, kde jsou kontrolovány první vzorky z lisovaných sérií, přecházíme do obrovské haly, kde se připravují obaly na desky. A následně do oddělení, kde se již zchladlé a vylisované desky vkládají do vnitřních obalů.

„A odsud jdou do naší nové kompletační haly, kde už se finalizuje celý výrobek, třeba se dává do krabice, k němu se dává knížka, tiskovina, nebo třeba i nějaký digitální nosič,“ uzavírá naší prohlídku Jana Březinová.