„Kapacitu na výrobu desek máme v současné chvíli vyprodanou na rok dopředu. Zájem o lisování vinylů je obrovský. Ale netýká se to jenom nás, podobně jsou na tom všechny lisovny v Evropě,“ říká obchodní manažerka společnosti GZ media, někdejších Gramofonových závodů Loděnice Jana Březinová.

English version here

Die deutsche Version hier

Fotografie

Společnost GZ media v současnosti zaměstnává na plný úvazek 1 700 lidí, dalších dvě stě lidí si najímá podle potřeby. V areálu, jehož hranice se počítají v kilometrech, má svůj rybník, kotelnu i výškový komín. Jídelna a parkoviště pro zaměstnance jsou samozřejmostí.

Někdejší Gramofonové závody Loděnice, dnešní společnost GZ media, se zdaleka nezaměřuje jen na výrobu vinylových desek. V jejím výrobním programu nyní hraje prim zejména výroba a kompletace papírových obalů.

„Zakázky pro české klienty počítáme v jednotkách procent. Našimi klienty jsou globální koncerny, jako je například Samsung, Diago a jejicgh obaly na Johnnie Walker, Ikea, Cannon, BlackBerry, Hewllet-Packard nebo třeba výrobce počítačových programů Norton – společnost Symantec. Těch firem je ale samozřejmě mnohem více,“ vysvětluje Březinová, která dodává, že pokud si v České republice kdokoli koupí například mobilní telefon Samsung, s největší pravděpodobností bude zabalen v krabičce z Loděnice.

GZ media jsou tedy českou firmou, která obchoduje hlavně se světem. Stálá obchodní zastoupení si proto společnost drží v Anglii, Skotsku, Spojených státech amerických, Nizozemsku, Brazilii a například jenom v její pařížské pobočce pracují čtyři lidé.

Ten, kdo by chtěl pracovat v GZ media na některé z obchodních pozic, musí podle Březinové umět minimálně jeden až dva světové jazyky, protože jakkoli firma sídlí nedaleko Berounky, působí, jak už bylo řečeno, na zahraničních trzích. Roční obrat firmy dosahuje necelých dvou miliard korun. Větší část tržeb přitom pochází z obalů, polygrafie a balení výrobků, výroba LP, CD a DVD se na tržbách podílí méně než polovinou.

 

Výroba desek

Výroba vinylových desek v Loděnici tvoří zhruba jednu třetinu celkové produkce. A podle Březinové dnes už zdaleka nejde jen o to desku vylisovat a vložit ji do prostého vnitřního a vnějšího obalu.

„Trendem jsou výpravné sety, které obsahují jak desky, tak ale třeba i nějakou publikaci, fotografie, CD nebo DVD jako doplněk.“

To, co platí pro výrobu obalů, platí i pro výrobu desek. I v tomto případě se GZ media mohou pochlubit movitou klientelou. Jsou jimi globální společnosti Universal Music, Sony, Warner Bros a další.

„Neříkám, že jsme jejich jedinými dodavateli, ale docela jistě patříme k jejich hlavním dodavatelům,“ konstatuje Březinová.

Podle ní zlom, kdy GZ media ve výrobě vinylových desek, postoupila do té úplně první ligy, nastal před několika lety, kdy realizovala vydání vinylového setu Rolling Stones, který byl díky své kvalitě velmi kladně přijat u koncových zákazníků i nahrávacích společností v Evropě, ale zejména pak v USA.

„Vydání Rolling Stones nás posunulo zase o několik úrovní výše. To byla velmi šťastná zakázka,“ vysvětluje Březinová, podle které i na trhu s výrobou vinylových desek panuje tvrdá konkurence. Desky se dnes stále lisují ve Francii, Německu, Anglii, Nizozemsku, ale i v Rusku, jakkoli v jeho případě není vždy úplně jisté, zda se při jejich výrobě dodržují zákony autorského práva.

 

Autorská práva

„Naši zákazníci mohou samozřejmě desky lisovat i v Číně, nebo kdekoli jinde, ale nedělají to, protože u nás mají záruku té nejvyšší kvality a také, což je velmi důležité, záruku, že skutečně vylisujeme jenom to, co je nasmlouvané, dohodnuté, že budeme respektovat autorská práva,“ tvrdí Březinová.

Podle ní si její firma jiný postup dovolit ani nemůže, protože jinak by přišla o celosvětovou CDSA certifikaci a s ní i o globální klienty. Její názor dokládá i každoroční několikadenní kontroly v Loděnici ze strany asociace Content Delivery & Security Association, která výrobcům nejen hudebních nosičů zmíněný certifikát udílí. Oprávnění od asociace by přitom mělo být zárukou, že společnosti, které ho získají, pracují v souladu s autorským zákonem.

„Chtěli vidět všechno od všech možných dokladů až po praxi ve výrobě. Tímto auditem jsme prošli již po několikáté. To, že jsme certifikovanou lisovnou, nám umožňuje spolupracovat s celosvětovými vydavateli,“ říká Březinová.

CDSA certifikát Loděnici zavazuje k tomu, že musí ověřit pravost autorských práv u každé zakázky, kterou se rozhodne udělat.

 

Desky vs. CD

První rekord v počtu vylisovaných desek udělaly Gramofonové závody Loděnice v roce 1971. Vylisovaly jich rovných dvanáct miliónů kusů. Podle Březinové však již letos bude přepsána historie, protože tento rok GZ media vylisují kolem třinácti milionů desek.

„Letos jsme jenom za první půl rok zaznamenali nárůst zakázek o 30 procent oproti loňsku. Takže jsme již přidali jednu i druhou směnu navíc a desky lisujeme i přes víkendy,“ říká Březinová.

Zajímavé je i srovnání počtů vyráběných desek a CD. V dobách, kdy se zdálo, že desky to mají spočítané, a výroba CD jela naplno, v Loděnici vyrobili i 300 tisíc kusů CD denně. Dnes je ale už zase všechno jinak. Lisují se zejména vinylové desky, CD se vyrábějí spíše okrajově.

„Dnes například každý pátek vypravujeme letadlo s více než 12 tunami desek jenom do USA,“ chlubí se.

Největší frmol pak podle jejích slov v závodu panuje před Vánoci a pak před konáním veletrhu Record Store Day, na kterém velká i malá vydavatelství, každý rok představují své vinylové novinky.

 

Majitelé firmy

Jana Březinová neuvádí konkrétní jména, ale říká, že většinovým majitelem společnosti GZ media je management firmy a menšinovými vlastníky americké investiční fondy. Jedním z majitelů je tak jistě i Zdeněk Pelc, který v podniku působil 30 let, přičemž v posledních dvou dekádách na pozici generální ředitele. Právě jemu je připisována největší zásluha na tom, že se někdejší Gramofonové závody Loděnice, dnešní GZ media, staly tak úspěšnou firmou. Pokud se vám toto sdělení jeví jako klišé, tak vězte, že to klišé není.

V 90. letech totiž Gramofonové závody mohly klidně skončit jako mnohý jiný český podnik s dlouhou historií. V Loděnici se ale naštěstí kradlo ve velkém jenom jednou a to tehdy, když komunisté znárodnili Sobotkovu tkalcovnu, z níž pak následně udělali gramofonové závody.

Zdeněk Pelc v rozhlasovém pořadu Jana Rosáka vzpomíná na 90. léta takto: „Pravda je, že byly horší roky a to zejména v tom období divoké privatizace, kdy nájezdy těch loupeživých Avarů, jak já jim říkám, byly i na nás. Zkoušeli to různě a měli jsme velké starosti se jich zbavit.“

Nájezdy loupeživých Avarů byly běžnou součástí takzvané velké privatizace, při níž se zejména prostřednictvím investičních fondů takzvaně privatizovaly velké podniky. Mnozí „úspěšní“ zloději z tehdejší doby žijí ještě dnes a obvykle jsou velmi dobře materiálně zajištění…

„Tak oni měli jednoduchou taktiku. Vytahat z podniku všechny peníze a těch nebylo málo, prodat, co se prodat dá a poslat do konkurzu. To byla jejich technologie, kterou měli dobře nacvičenou,“ vysvětlil v rozhlasovém pořadu podstatu tehdejšího takzvaného tunelování Zdeněk Pelc, který ji, jak vyplývá z jeho následujících slov, zažil na vlastní kůži.

„Původně jsme patřili k investičním fondům největších československých bank. Řízení firmy přes jejich lidi, kteří byli třeba sami o sobě možná i dobří, nikam nevedlo, protože na sebe nechtěli brát žádnou větší odpovědnost. To byl první problém. To hlavní ale přišlo v momentě, kdy jeden z nich přišel s tím, že vlastní 60 procent akcií podniku a chtěl po mně nejrůznější věci a za ně mi sliboval hory doly,“ říká Pelc, který na novou situaci zareagoval tím, že dotyčného vyprovodil z podniku.

Následovalo několik valných hromad akcionářů, jejichž cílem bylo odvolání Pelce a jeho lidí. Následná tahanice o podnik trvala necelý rok. Pelc a jeho kolegové se bránili podáním trestního oznámení a intenzivním hledáním nového vlastníka firmy. To se jim nakonec podařilo a novými vlastníky gramofonových závodů se staly již zmíněné americké investiční fondy.

„Když ty nás koupily, mohli jsme zase pracovat na rozvoji firmy,“ uzavírá Pelc, který v pořadu Jana Rosáka zmínil i svůj pocit odpovědnosti k zaměstnancům podniku, v němž mnozí z nich, stejně jako třeba jejich rodiče, pracují i dvacet a více let v kuse.