Zdeněk Holeček

Když hovoříte se Zdeňkem Holečkem, řekne vám, že byl, je a navždy bude srdcí i duší rockerem. A také, že na to je a vždy bude pyšný, protože těm mladým dle jeho slov někdo přece musí ukazovat cestu. A mail mu prý máme poslat na adresu „metal s tebou“.

Zdeněk „Heavy“ Holeček provozuje v Olomouci Rockovou galerii u Heavyho s původními plakáty rockových hvězd a také v ní prodává CD a LP. Nedávno mu vyšla knížka, která se jmenuje: „Rock je můj život – aneb jak to všechno bylo“. Ačkoli je v jeho knížce více míst, kde píše o ilegálních burzách v Praze, předkládáme vám pasáž, kde vzpomíná mimo jiné na svůj první nákup LP na jedné z těchto burz.

Teprve až na pražské burze jsem si uvědomil, jaký význam má ve skutečnosti slovo družba. Během měsíce jsem byl na burze zcela závislý a představa, že bych se nemohl, byť jen jednu neděli, účastnit toho úžasného sdružení přátel rockové muziky byla naprosto nemyslitelná. V roce 1972, kde se stále ve vzpomínkách nacházím, jsem si z burzy začal vozit jedno elpíčko lepší než druhé. Ostatně, posuďte sami.

„Tady Houston, jak nás slyšíte?“
„Slyšíme Vás dobře, až na tu hlasitou muziku, Frede, ztlum to!“
„A proč? ZZ Top jsou přece z Texasu, ne? A Houston je kde? Jsme snad patrioti, ne?“
„To dá rozum, že jsme, tak nechte ty ZZ Top hrát! Rozumíte tam dole?“
„Tady Houston, rozumíme a pouštíme Vám album Rio Grande Mud, které ZZ Top nahráli v roce 1972, tak ať Vám to létá, over.“
Album Rio Grande Mud rozjíždí pecka Francene a já si blahořečím, že jsem si koupil právě tyto jižany. V roce 1972, kdy jsem si na burze koupil zmiňované album, jižanské trio ZZ Top znalo jen pár jedinců a ten týpek, co mi ho prodal, patřil mezi ně.
„Čau“, oslovuji šťastného majitele alba Rio Grande Mud. „Hele, co hrajou ty ZZ Top?“ Ptám se.
„Máš rád hard rock a blues?“, odvětil týpek a já mu nadšeně sdělil, že jo, že je to moje parketa.
„Tak neváhej a kup je za dvě stě padesát!“
Prohlížím si s neskrývaným zájmem zmiňované album a musím uznat, že to ti „amíci“ umí zabalit. Rio Grande Mud mělo a stále má pěkný obal, občas ho můžete sehnat v bazaru, třeba v Týnské v Praze. Mladým ZZ Top to na něm sekne. Sice ještě neměli takovou image, jakou mají dnes, délka jejich vousů byla pochopitelně kratší, ale právě jejich vousatá vizáž mi imponovala a bez váhání jsem za to album těch dvě stě padesát kaček dal. Doma jsem si ho pak hrál dvakrát denně a v duchu jsem tomu prodávajícímu děkoval. Přitom hned v pondělí odpoledne jsem už se ZZ Top machroval na schodech Sokolovského kulturního domu a každému jsem ty sympatické jižany rád ukázal.
„Ty vole, to nemá chybu, nahraješ mi je?“
„Nenahraju, nemám jak,“ opáčil jsem známému. A fakt to byla pravda. Měl jsem jen gramo, made in ČSSR, zesík, made in Hifi Klub, a repro značky peřiňák, tak jsem mu je mohl asi tak nahrát jen na chleba, anebo na cíga.
„Se klidně poser, stejně ty ZZ Top nebudou nic moc“.
„Seš chytrej, jak můžeš vědět, že nejsou dobrý, když si je neslyšel.“
„No právě, ty vole, kdybys mi je nahrál, tak bych věděl, jak hrajou“.
„Ty debile, a na co ti je mám asi tak nahrát, když si magič brácha odvezl do Karviný!“
„Ty vole, tak mi ty ZZ Top pujč, já si je nahraju a zítra ti je vrátím.“

„Ty vole, na ten tvůj soustruh ani omylem, až si koupíš Dual (západoněmecký gramofon, po kterém jsem dlouho toužil), tak ti ty ZZ Top klidně půjčím.“ Po takovém požadavku kámoš, ač nerad, kapituloval a já mohl dál machrovat a srát ostatní kámoše. Avšak holky nějaký ZZ Top nebraly… A to jsem se tak snažil. Prý, že mají vousy a jim se vousatí kluci nelíbí. „Brrr, ten mi dát pusu tak zešílím.“ Krávo pitomá, že já ti ty ZZ Top ukazuju… Říkal jsem si v duchu. Ale když mi jedna kamarádka u kina Svět sdělila, jak moc se jí mnou vychvalovaní vousáči líbí, musel jsem v jejím případě tu krávu vzít zpět. „Mně se líbí Marc Bolan z T. Rex, ten je krásnej“, vzdychala zasněně a já to musel uznat, protože Marc Bolan je fakt krásnej. I když ZZ Top jsou podle mě taky krásní a jejich hudební tvorba je ještě krásnější a za tím si stojím. A to i navzdory tomu, že ani ne po třech týdnech jsem ZZ Top musel prodat. Sice nerad, ale v roce 1972 jsem smrděl korunou, a i když bych tak rád pracoval s velkými penězi, příležitostí se mi tehdy nedostávalo.
Je tu další neděle a já nasedám do autobusu směr Praha a jak jistě správně tušíte, jedu na burzu. V kapse mám pět set korun a přemýšlím, jaké album si koupím. Jenže když dojdu na burzu, jsem v koncích a přemýšlím leda tak o tom, kde vzít peníze a nekrást. Chodník a stráň letenského sadu hned vedle Letenského tunelu je poseta desítkami nových, ale i starých elpíček. Nádherný pohled… Můžu si koupit dvě elpíčka, to mi je jasný, ale nejradši bych si koupil celou burzu, to je taky jasný, a tak si po zhruba dvou hodinách kupuji první elpíčko. Kapela se jmenuje The Allman Brothers Band a to elpíčko Eat a Peach. To, že pocházeli z Jacksonville, které najdeme na slunné Floridě, jsem tenkrát pochopitelně nemohl vědět a vlastně mi to bylo celkem jedno. Mě totiž zajímala jejich hudba, ta byla prvořadá, nějaký Jacksonville jsem neřešil. Proč taky, když jsem tenkrát málem nesměl ani do poslední vesnice na zábavu a to jen proto, že sousedila se západním Německem. Další album, které jsem si tenkrát na západě, pardon, v Praze koupil, bylo album Exil On Main Street od dnes již legendárních londýnských Rolling Stones. Mick Jagger, Keith Richards, Charlie Watts, Mick Taylor – co jméno, to pojem – a právem. Věční rivalové Beatles „Stouni“ se na černém vinylu skutečně vyřádili a já byl nadmíru happy.

(Prvních padesát stran knihy pana Holečka lze objednat přes email metal.s.tebou@seznam.cz. Cena je 50 Kč plus poštovné.)