Václavu Tkáčovi je 58 let. Svoji první burzu s vinylovými deskami zažil na Václavském náměstí. „Chodil jsem na devítiletku, mohlo to být tak nějak v roce 1970. A mě tehdy zajímala hlavně muzika,“ vzpomíná.

Václav Tkáč na vinylové desky nikdy nezanevřel. Naopak tvrdí, že si pořídil kvalitní aparaturu a poslech desek si užívá dodnes.

„CD mám také, ale neposlouchám je. Podle mého než CD je už lepší si muziku stáhnout z internetu. Pro mě jsou a navždy na prvním místě zůstanou vinyly. Kvůli kvalitě zvuku, obalům a vůbec atmosféře, kterou vyvolávají. Problém je jen s volným časem. V minulosti ho bylo na poslech desek podstatně více než dnes,“ říká Václav Tkáč.

Václav Tkáč má asi tři stovky desek a svou sbírku si stále doplňuje.

Šlo hlavně o muziku

V roce 1970 dal Václav Tkáč dohromady se svými třemi kamarády tři tisíce korun. A to na nákup vinylových desek. Jejich plán byl jasný, nakoupit desky, nahrát si desky, prodat desky. Anebo je směnit za jiné desky.

„Neměli jsme peníze na to, abychom si desky mohli nechávat. Jakmile jsme je tedy koupili, nebo vyměnili, nahráli jsme. Obvykle na Sony Duo nebo Teslu B4. Desky jsem tak měli akorát z burz, anebo od dalších kamarádů. Deska tenkrát stála tři stovky, což byly na tehdejší dobu šílené peníze. Pro nás ještě šílenější, protože jsme byli mladí a moc peněz jsme neměli,“ vzpomíná Václav Tkáč.

Zdůrazňuje, že ho tehdy zajímala hlavně muzika. V tehdejším docházení na ilegální burzy s vinylovými deskami prý rozhodně žádný „odboj“ nehledal. Tvrdí, že člověk se díky nim hlavně dostával k muzice, kterou v rádiu tehdy nehráli, kterou neměl šanci slyšet na koncertech.

„Tak jistě, že jsme zažili zátahy ze strany policie, ale nás třeba nikdy nesebrali. Člověk akorát vždy bafl desky a utíkal, jak to šlo. Měl strach, aby mu desky policajti nezabavili, protože desky to bylo vzácné a drahé zboží,“ říká Václav Tkáč.

Dodává, že skutečnou vzácností pak tehdy byli i jeho vinylové Black Sabbath, které dostal od své tety ze Spojených států.

„To bylo ale vše. A co se týká vycestování, tak to jsem se tehdy dostal jen jednou do Maďarska, kde jsme sice desky nakoupili, ale bohužel jsme je v autě dali pod zadní sklo, takže se nám zkroutily teplem. Nebyly hratelné ani po zatížení,“ vzpomíná.

Václav Tkáč tehdy, stejně jako dnes, prý poslouchal hlavně klasiku.

„A poslouchám ji dodnes. Pink Floyd, Deep Purple, Black Sabbath, Jethro Tull, King Crimson, John Mayall, Ten Years After, Wishbone Ash a tak podobně,“ říká.

Dodává, že stále objevuji dobré kapely z tehdejších dob. Třeba Keef Hartley Band, Edgar Broughton Band nebo třeba Groundhogs.

Burzy na Václaváku

„Místa burz se neustále měnila. To kvůli policii,“ vzpomíná Václav Tkáč.

Z Václavského náměstí se tak podle něj burza stěhovala do Španělské ulice u hlavního nádraží, pak nad Letenský tunel, pod Stalina, pak zase do Motola. Po revoluci se burzy konaly ve Slovanském domě a potom v Malostranské besedě.

„Nyní jsou ve Školské ulici, což je ale už spíš takový klub nás pamětníků,“ dodává Václav Tkáč, který změnu režimu uvítal s úlevou.

„Člověk se nemohl cítit svobodně. Policajti nás rozháněli z burz. Člověk nemohl vycestovat. Koncerty zahraničních skupin se u nás prakticky nekonaly,“ říká.

To už je podle něj naštěstí pryč. Avšak upozorňuje i na to, že nynější doba je oproti té minulé až příliš hektická.

„Například si najít čas pro poslech muziky je někdy opravdu obtížné. Avšak nestěžuji si. Minimálně jsem vděčný za to, že jsem byl na koncertech výborných kapel, které jsem v mládí neměl šanci vidět,“ uzavírá