„K LP deskám se mám vyloženě kladně. Sbírám je průběžně od 70. let. Sbírám je pořád, nikdy jsem nepřestal. Všechno člověk mít nemůže, tak mám hodně věcí i na CD, kazetách, nebo i kotoučích,“ říká Miroslav Cipra. Na pražských burzách s deskami byl, ale desky si obstarával i po svém.

Miroslav Cipra: „Doma mám takové malé zvukové studio, které mi umožňuje editovat a převádět hudbu ze všech dostupných nosičů. Dneska už konečně vybavené kvalitními komponenty a dalším příslušenstvím. Všechno se vším mám propojené, včetně ozvučeného počítače, nezbytného to pomocníka nevidomého. Lidé mi nosí různé zvukové nosiče, jejichž záznam chtějí převést na CD. A pokud nějakou nahrávku, kterou takto upravuji, nemám, a je to moje krevní skupina, tak si ji také přidám do archivu, který je už obstojně obsáhlý. Samozřejmě, že mám ale i svoje vinylky a ne málo!“

Zajímavé je, že tento aktuální koníček Miroslava Cipry, který je z Plzně, není příliš vzdálený tomu, co dělal s deskami za komunismu.

„Na pražských burzách jsem byl. Několikrát na Václaváku a v Motole. Desky, které se tam prodávaly, byly dobré, několik jsem si jich tam pořídil, ale i tak se tam nabízel jen zlomek toho, o co jsem měl zájem. Na burzách se dostalo jenom něco. A i tehdy měli lidé velmi malé znalosti o tom, co je vlastně kvalita. Byli odkázáni na to, co jim kdo nabídl, a sháněli jen to, co znali. Což bylo často dost málo, protože v šedesátých a sedmdesátých letech byl celý svět plný kvalitní hudby všech možných stylů. Podobné je to hudebnímu vkusu, který nám ukazují třeba současná rádia. Hrají dobře pro ty, kterým je to úplně jedno. Zaposlouchejte se do kteréhokoli rádia delší dobu v kuse, velmi brzy si uvědomíte malý hudební záběr, jaký nabízí. Stokrát opakují opakované. A přitom tu máme ze šedesátých a sedmdesátých let tolik kvalitní hudby. Jenže většina je ovládána jen tím, co slyší stále dokola z médií,“ myslí si Miroslav Cipra.

Na pražských ilegálních burzách se podle něj daly sehnat dobré desky, ale v nabídce bylo hlavně vždy to, co se docela jistě prodalo.

„To byli ti Beatles, Rolling Stones, Jethro Tull, Pink Floyd, Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Status Quo a sem tam nějaká ta zrovna populární kapela. To mi nestačilo. Já jsem hledal víc,“ dodává Cipra a nejen to.

„Asi před třemi lety jsem byl dvakrát hostem pořadu „Zpovědnice“ v Rádiu Beat a měl jsem tak možnost tam některé ty své zapomněky pustit. Posluchači byli nadšení. Volali a ptali se, kde jsem to všechno vyhrabal. V zákulisí jsem tedy zástupcům rádia nabídl svoje služby při tvorbě playlistu, ale marně. Asi bych si musel pořídit rádio vlastní, cha, cha…“

Zásilková služba z UK

Miroslav Cipra tvrdí, že desky získával jinak než na burzách. A spolu s nimi i katalogy s informacemi o již deskách vydaných i deskách, které teprve vyjdou.

„To jsem si klidně mohl objednat něco, co ještě nevyšlo.“

Zahraniční desky získával tak, že vyplnil objednávkový list anglické zásilkové služby (Tendy Records, název není jistý) a předal ho určenému člověku, s kterým se seznámil prostřednictvím svého kamaráda.

„Pak už jsem se nemusel o nic starat. Na mou adresu přišel balík přímo od anglické firmy,“ Vzpomíná Cipra, jehož objednávkový list, spolu s listy ostatních lidí v systému, určený člověk předal zase někomu, kdo mohl pravidelně přecházet přes hranice. Tento člověk pak „venku“ objednávkové listy poslal poštou do Anglie a zaplatil celou objednávku. Anglická spedice pak už jen zaslala LP desky na určenou adresu.

„Bylo to docela na hraně, policajti u mě udělali domovní prohlídku. Jednou mě i zadrželi, ale když na mě nic neměli, tak mě zase pustili. Je hrozně rozčilovalo, že dostávám balíky od firmy ze západu. To jim nešlo do hlavy, že nejsou od příbuzných, nebo známých,“ říká Cipra, který zásilky dostával běžně otevřené. Z desek byly vytahány plakáty… Každá deska se navíc musela danit. Snadnější to měli lidé, co mohli vycestovat ven nebo měli venku nějakého příbuzného.

Ale mělo to i své výhody. Když Miroslav Cipra posbíral objednávky od svých známých a přidal k nim ty své, peníze z prodeje LP a také množstevní slevy částečně pokryly jeho náklady na nákup jeho vlastních LP.

„Na desky byl normální ceník, ale anglická firma dávala i slevy na odběr většího množství. Desky se prodávaly za 250 až 300 korun, ale já když jsem LP’s prodal, tak jsem tomu známému zaplatil jen předem domluvenou částku, která se stanovila podle proclených desek v balíku. Tím jsem to měl vždy levnější. A dobré bylo, že jsem i dopředu věděl, co vyjde příští měsíc z nabídkového listu, který byl vždy přiložen.“

Balíky chodili tak do měsíce a nikdy se nevědělo kdy.

„Lidi co si desky objednali, bývali netrpěliví. Občas mě i sledovali, anebo už čekali před domem,“ vzpomíná Cipra, který s úsměvem dodává, že někdy oklikou šel domů s balíkem, aby se vyhnul čekajícím. To z toho důvodu, aby si mohl i od ostatních přeposlechnout desky, které neznal, a případně si je nahrát.

Systém objednávkových listů prý podle Miroslava Cipry nefungoval jenom v Praze, Plzni, ale co ví, tak třeba i v Chomutově.

„Bylo nás víc, kdo takto nakupoval. Kdo si sehnal lidi, kteří chtěli něco koupit. Peníze, které jsem vydělal, jsem obvykle dával zase do desek. Zajímali mě progresivní rockový kapely a také jsem sledoval, co vyšlo nového,“ říká.

Toto jeho „dealerství“ trvalo asi tři roky.

„Pak náhle skončilo s tím, že ti naši kumpáni prý utekli za kopečky. Byl jsem v té době celkem rád, protože policajti byli čím dál víc dotěrný a začal opět jako před tím LP měnit nebo si je nahrávat na kotouče nebo později na kazety,“ vzpomíná Miroslav Cipra.

Hudební vkus

Nejvíce dobré hudby podle Miroslava Cipry vzniklo od roku 1967 do roku 1972.

„Ty roky, to byla taková pětiletka, kdy vyšly nejdůležitější desky. Pak se to s příchodem punku okolo roku 1976 posunulo zase trochu jinam. Starý dobrý kapely zůstávaly, ale už to bylo často všechno velmi podobný a bez šťávy, i když výjimky samozřejmě existovaly.“

„Ancient Grease, Audience, Brian Auger, Beggars Opera, Birth Control, Brainbox, Edgar Broughton Band, Curved Air, ranný Wishbone Ash, Rare Bird, King Crimson, Frank Zappa, Skin Alley nebo z bluesových Blodwyn Pig, Bloomfielda, Mayalla a mnoho dalších ze všech kontinentů,“ namátkou vyjmenovává své oblíbence Miroslav Cipra.

„Občas něco koupím na Aukru, ale minimálně, protože tam těch specialit, o které bych měl zájem, moc není. Takže se koukám po deskách všude. Ale je to často docela obtížné, protože člověk musí stále k ceně desky připočíst poštovné. Z USA se desky velmi prodražují, poštovné je mnohem více než ony čtyři eura z Německa. Peněz je sice víc než zamlada, ale stejně na to, co bych chtěl do sbírky, bych potřeboval tak asi milion,“ říká v nadsázce.