Mirka Vodičku by lidé, kteří chodili na ilegální burzy s vinylovými deskami za komunismu, měli znát. Začátkem  osmdesátých let patřil do „gangu“ chlápka jménem Luboš, který byl asi vůbec největším prodejcem nových desek na burzách. A po kapsách nosil tisíce korun.

Na Luboše Mirek vzpomíná takto: „To byl největší frajer na burze. Vždycky nosil džíny a zeleného parkera. V nabídce měl absolutně nejvíc novinek. Vypadal jako mladý Bob Seger, účes jako Jágr, který jsme ostatně tenkrát nosili všichni.“

Luboš, který se před každou burzou ze svého běžného oblečení, které se skládalo z drahého obleku, drahých bot a drahých zlatých řetězů, převlékl do džín a zeleného parkera někde na okraji burzy ve svém bílém Fordu Sierra, nové desky ze zahraničí sháněl tak, že jezdil do Maďarska. Tam udělal písemnou objednávku na nově vydané desky do Rakouska a Německa, pak se vrátil do České republiky, poslal příslušný úplatek lidem, kteří mu zajištovali dopravu, a kteří jako zaměstnanci Českých drah vyjížděli za hranice, a pak už jen počkal na to, až mu desky z ciziny přijdou.

„To jsme se stavovali u  paní, která bydlela v normálním paneláku v Olomouci. Luboš ji dal asi 180 tisíc korun na nákup desek s tím, že to, co zbyde, je pro Karla nebo Vencu, ať si to rozdělí.“

Mirek s Lubošem spolupracoval na prodeji desek v osmdesátých letech. Podle něj však Luboš s deskami začínal již od poloviny sedmdesátých let.

„Desky ale nebyly jeho jediným finančním zdrojem,“ říká Mirek, který to však odmítá rozvést. Naopak popisuje, jak s Lubošem a dalšími prodávali desky.

„Byli jsme čtyři. Měli jsme dvě auta vždycky naložený deskami. Já s Lubošem jsme prodávali desky, k ruce jsme přitom měli ještě dva mladé kluky, kterým jsme říkali spojky, ty nám chodili do aut, když nám desky došly. Já jsem s autem přijel přímo k burze, Luboš zaparkoval toho svého forda někde z dohledu burzy, v autě se převlékl a šel stejně jako já prodávat.“

Obchodní přístup

Mirek Vodička je toho názoru, že v sedmdesátých letech byly ilegální burzy s deskami hlavně o možnosti se vůbec dostat k zajímavé muzice. Že i když šlo o kšeft, nešlo ještě o klasické šmelení s deskami. To podle něj začalo až v osmdesátých letech s nástupem metalu, po kterém byl obrovský hlad a to dle Mirka hlavně od kluků mimo Prahu. Kluků, kteří pracovali hlavně na šachtách. Metal měl obrovské množství mladých fanoušků hlavně na Kladně a na východě země, centrem pak byla Ostrava a Brno.

„No to byli horníci dobrý. Těm jsme prodávali desky, které stály v Praze 400 stovky klidně i za 800 až 900 korun. Měli prachy a byla to armáda vyznavačů metalu, byli samá nášivka a podobně. My jsme všichni tenkrát nosili takzvané somry, který byly módní dobová záležitost,“ říká s lehkým úsměvem Mirek.

Desek k prodeji měla Lubošova skupina vždycky dost. Když například vyšli noví Iron Maiden, Luboš měl okamžitě k prodeji až sto kusů.

„Byly časy, kdy jsme se během jednoho víkendu otočili na čtyřech burzách. Na burze v Praze, v Brně, a pak jedné oficiální a jedné neoficiální v Ostravě. To jsme domu vezli v hotovosti třeba i 250 tisíc korun jenom z desek. Prodali jsme kolem šesti stovek Iron Maidenů, Metallic, Acceptů a dalších kapel,“ tvrdí Mirek.

Sebou prý tehdy vozili až 1 200 desek. Desky, které prodávali, lidi kupovali například v Ostravě za 800 korun za kus, přičemž nákupní cena byla zhruba 15 až 18 marek, tedy něco okolo 230 korun.

„Věřím tomu, že když bychom s deskami mohli jet třeba i na Slovensko, tak jsme tam jeli. Na oficiálních burzách, zejména na Kladně, které začaly zhruba okolo roku 1985, jsme prodávali i německé hudební časopisy, jako třeba Pop, Pop photo, a nahrané kazety. To se nakoupily v Tuzexu kazeťáky, a manželky celé víkendy jenom nahrávaly,“ vzpomíná Mirek.

Luboš měl také pronajatou garáž, kam dával desky, které se neprodaly.

„Když ji otevřel, tak mi spadla čelist. Ta garáž byla úplně narvaná deskami. Ta byla, jak sklad nějakého Supraphonu. Akorát, že ty desky byly samosebou lepší,“ vzpomíná Mirek.

Policii nezajímali

Na otázku, zda měl Luboš a jeho parta oplétačky kvůli svému v tehdejší době nezákonnému podnikání s veřejnou bezpečností, Mirek odpovídá, že víceméně neměli, protože policie o nich nevěděla.

„Zajímali se o veksláky, šmelináře a podobný existence, nikdy nepochopili, že i na deskách se dá vydělat taková škvára,“ vysvětluje a přitom dodává, že celá skupina také věděla, jak se na burzách chovat.

„My jsme navíc z burz nikdy neutíkali, protože policajti honili hlavně běžce, ty, kteří utíkali. My jsme se v klidu a ve vší důstojnosti vždy sbalili a odešli, když nás čapli mimo burzu, řekli jsme jim, že jsme sběratelé, kterými jsme mimo jiné opravdu byli, takže policajti de facto nemohli nic. Ty chytřejší nás dokonce z muziky i zkoušeli, ale to měli dost smůlu, protože všichni jsme jí rozuměli daleko víc než oni, takže zůstalo maximálně u pokut.“ dodává.

A má pravdu. Příslušníci v tomto případě jim mohli akorát dát pokutu ve výši sto korun za prodej na nepovoleném místě. I tak ale Mirek kvůli deskám a burzám seděl snad na všech policejních odděleních Prahy.

„Ale vždycky mě pustili, protože jsem u sebe měl jen pár desek, hlavní náklad desek totiž byl vždy bezpečně uložen v autech blízko burzy. Byl to skvěle vymyšlenej a organizovanej kšeft, kde se za chyby platilo kriminálem. Myslím si, že dnešní rádoby renomovaní prodejci na to, jak to mají podstatně lehčí, než jsme měli my, tak na spoustu věcí ještě vůbec nepřišli a podle toho to taky tady vypadá. Je to bohužel také dáno i zvyšujícíma se nájmama. Desky se proto velice často prodávají ve špinavých kůčách s ostatní veteší, která s tím kolikrát vůbec nesouvisí nebo různě po dvorkách. Pak se tam všichni vyfotíme v alapakách a s deskami v ruce a jede se dál…. O Aukru už vůbec nemluvě, tam není záruka vůbec na nic, u nás s Lubošem přitom byla vždycky“ říká Mirek z pohrdlivým rozhořčením.

Mirek však zažil i situaci, kdy měl nahnáno. Kdy si uvědomil, že jejich prodej desek dosahuje takových rozměrů, že v případě jeho odhalení policií by všichni skončili s největší pravděpodobností v base na několik let.

„To se stalo třeba v Pardubicích. V Praze, tam jsme měli svý kontakty a známý, ale v Pardubicích? Tam jsme neznali nikoho. Tam ke mně přišel policajt v civilu, koupil si Abbu, hned na to vytáhnul odznak a vyslovil se ve stylu, že mě teda dostal, že mě teda má. Takže mě prohledali a našli i klíčky od auta, šli se do něj podívat a našli tam asi 400 desek, z toho bylo každých deset stejných. To byl docela průser. U sebe jsem měl asi 20 tisíc korun. Tehdy sebrali i Luboše, který měl u sebe snad 60 hadrů,“ vzpomíná Mirek.

Příslušníci si nedali dohromady, že Luboš a Mirek patří k sobě, ale i tak to bylo podle Mirka na hraně, protože na stole ležely peníze všech lidí z burzy, které tehdy veřejná bezpečnost zadržela.

„To byly maximálně tisíce, co měli ostatní, a teď my jsme měli dohromady skoro sto tisíc. Luboše pustili, ten jim jen v klidu řekl, že to jsou jeho peníze, ale já měl problém, protože jsem měl ty stejný desky v autě, o kterých věděli, takže i když jsem jim říkal, že jsem jen sběratel desek jako každý jiný, nevěřili mi. Tehdy, to si vzpomínám, jsem měl opravdu nahnáno a mozek mi jel na plný obrátky, abych vymyslel, jak se z toho vykroutit.“

Nakonec na to Mirek přišel.

„Já těm policajtům říkám, víte, u vás v Pardubicích jsou pěkný blbci, všichni chtějí jen novou Metallicu a nové Iron Maiden, ale to, co chci já do své sbírky mi nechtějí prodat ale pouze vyměnit, takže musím v Praze nakoupit od jednoho titulu více desek, abych jim je vyměnil za ty, které chci pro sebe. Na to konto mně policajti po pár fackách, úplně sinalí vzteky vyhodili se slovy, že jestli mě ještě jednou u nich nachytají, tak jdu rovnou do basy.“

Mirek je přesvědčen, že tehdy ho zachránilo i to, že na burze byli i prodavači digitálních náramkových hodinek, kteří těžko mohli tak jako on vyprávět, že jsou sběratelé.

„Ono v osmdesátých se mezi sběratele muziky chodící na burzy začali schovávat šmelináři s hodinkami, šmelináři prodávající marky a bony a podobně. Ale ty digitálky, to byla jasná šmelina, takže ty frajery zašili, ale mně mohli přišít tak leda ten prodej na nepovoleném místě,“ vysvětluje Mirek.

Situaci však ani dnes nezlehčuje.

„Pamatuju se živě, jak v těch Pardubicích prokurátor chodil od stolu ke stolu a řval: Vazba! Vazba! Vazba! Za neoprávněné podnikání jsme mohli dostat klidně i deset let. Museli jste být tenkrát dost tvrdí a hlavně se nebát tak, jako se bála většina lidí z burz. Když dneska vidím mluvit frajery, které jsem na burze nikdy neviděl, protože se báli a posílali za sebe kupovat jiný, tak mi je za ně stydno.“

Mirek ale i tak musel být dle slov při styku s veřejnou bezpečností obezřetný, protože mu v občanském průkazu až příliš často chybělo razítko zaměstnavatele.

„Měl jsem až 40 zaměstnání, ze kterých mě kvůli politice, muzice a burzám vyhazovali. Takže jsem to dělal tak, že jsem prodal aparaturu v bazaru celkem za dost peněz a dostal potvrzení, což jsem vždy policajtům ukázal, čímž jsem jim jako by dokázal, že se na nikom nepřiživuju, že žiju z vlastních zdrojů,“ vysvětluje Mirek.

V tomhle ohledu je pak zajímavá informace, že ten, kdo třeba uvedl, že dostává peníze od rodičů, a ti mu to i potvrdili, měl smůlu, a byl souzen pro příživnictví…

A ještě jednou měl Mirek na svých cestách s deskami nahnáno. To, když na cestě na burzu u Velké Biteše havaroval. Jel časně ráno a v autě měl zhruba tisíc desek.

„A na tý dálnici, jak je tam ten most, jsem dostal smyk, auto se roztočilo a skončilo zapíchnutý na svodidle mostu. Chycený za zadní nápravu viselo čumákem dolů. Dědkovi pod mostem jsem předním sklem koukal přímo do komína. Tak jsem opatrně a pomalu z toho auta vylezl zadními dveřmi. Ale problém byl s deskami, protože ty byly rozházený všude kolem,“ vybavuje si Mirek, kterého z téhle šlamastiky vytáhl Luboš.

„To zase na tohle byl Luboš frajer. Přijel v tý svý kávový fordce, řekl mi, ser na auto, tehdy jsem měl žigula, koupím ti nový! Pak jsme přeložili desky do jeho Sierry, od mého auta odmontovali značky, a odjeli na burzu. Já jsem pak na policii ohlásil, že mi auto ukradli. Když jsme se z burzy vraceli, moje auto stálo ještě odstavený na tom mostě,“ popisuje Mirek scénku, jak z filmu Bony a klid od Víta Olmera.

Když Mirkovi položíme otázku, jak je možné, že tohle počínání Lubošovy party, tehdejší policie nechala být, že na něj nepřišla, odpovídá, že v podstatě nic nevěděla, a i kdyby věděla, těžko by to dokazovala.

„Bylo to celé tak dokonale vymyšleno a hlavně se nedělaly chyby,“ říká.

Když se zeptáme, jestli měl Luboš nějaké krytí, třeba, že spolupracoval s StB, kategoricky to odmítne.

„Je ale fakt, že měl vysoce postaveného tchána někde na ministerstvu. Ale to měl tenkrát kde kdo,“ dodá.

Vzpomínky na burzy

Mirek měl a má k deskám stále velice blízko. Desky sbíral i v době, kdy se jich lidé kvůli CD zbavovali. Tehdy navíc provozoval zastavárnu, takže mu je i lidé sami nosili.

„Muzika mě baví pořád, desky také. Mám k nim téměř mateřský vztah,“ říká pyšně Mirek.

Desky sbírá ovšem i s ohledem na to, aby se mu investice do nich zhodnotily. Zaměřuje se na raritní japonská a anglická první a druhá vydání. O svých deskách je schopen mluvit hodiny a hodiny, stejně tak o ilegálních burzách za komunismu, které byly jeho vášní a v určitém čase i obživou. Málokdy je vynechal. Dnes má jednu z největších sbírek LP, občas dělá pro rozhlas pořady o vinylech a občas také ještě jezdí po koncertech.

Vzpomíná na Karla Schusse, jak v panice utíkal před policií přímo přes desky svých kolegů, kterým jich vždy pár rozšlápl svými na burze pověstnými pohorkami.

Vzpomíná na „chodícího Oldu“, který desky k prodeji nosil vyskládané na rukou od zápěstí až po lokty a nikdy jinak.

Vzpomíná na Jirku Lebedu největšího moralistu a sběratele kapely YES, vzpomíná na kazetkáře Ádu Kalinu z Počernic, na „dědka“ z Katapultu, který burzu také málokdy vynechal.

Vzpomíná na Honzu Doležala, který se oženil s dívkou ze Slovenska, která měla také obrovskou sbírku desek. Vzpomíná na Jirku Wéhleho, malého čertíka, s nímž chvíli hrál i folk. Vzpomíná na Igora a Karla Mosse, jednoho z největších sběratelů folku, který to má dle jeho slov už bohužel za sebou. Vzpomíná na mnoho dalších nezapomenutelných postaviček pražských burz, s kterými chodil na burzy už od roku 1972.

Sběratelství jako poslání

Spolupráci s Lubošem Mirek hodnotí s rozporuplnými pocity.

„Kámoši jsme byli, ale měli jsme odstup, bylo vždycky jasný, že když jde o kšeft a peníze, tak jde do určité míry přátelství stranou, natož, aby se braly nějaké větší ohledy. Aby třeba Luboš ocenil to riziko, který s ním člověk podstupoval. Na druhou stranu to s ním zas nebylo tak zlý, člověk se hodně naučil. Je fakt, že obchod s deskami měl vymyšlený, jak málokdo v Čechách. Dnešní mnozí rádoby podnikatelé by se od něj mohli mnoho učit,“ je přesvědčen Mirek, který s Lubošem ukončil spolupráci v roce 1987.

„Když dneska napíšete, co jsme dělali, tak si asi spousta lidí řekne, že jsme je okrádali, ale já na to mám jiný pohled, protože my jsme jim tehdy de facto zprostředkovávali kulturu, která tady nebyla a přitom jsme byli stále jednou nohou v kriminále. A to říkal i Luboš, podívej se na ně, voni nepotřebujou peníze, voni potřebujou kulturu, voni potřebujou muziku. A tu my jim dáváme v kvantech,“ vysvětluje Mirek, který říká, že celá sedmdesátá léta lítal po burzách úplně švorc, ale s radostí, že si našetří na jednu desku týdně. A pak s Lubošem měl najednou přístup k obrovskému množství desek. A i to pro něj bylo důležité.

„Celou dobu, co jsem studoval, jsem se těšil na dvě až tři LP měsíčně na které jsem si šetřil. Takhle proběhla skoro celá sedmdesátá léta. Málokdo to měl jinak, možná jenom ti, co kvůli muzice zdrhli do zahraničí. Co mě fakt mrzí je to, že mi komunisti vzali možnost vidět koncerty mých oblíbených kapel. Na druhou stranu jsme si tý muziky ale nějak více vážili. U desek jsem začal a u desek asi skončím. Sběratelství to je poslání, to musí mít člověk v sobě od boha, ale jak říká manželka, je to spíš k posrání,“ směje se Mirek.

Na současné dění kolem desek Mirek má jednoznačný názor.

„Podle mého názoru, jsou desky, které svoji hodnotu jak hudební, tak sběratelskou nikdy neztratí, a to, že nějací chcípáci teď skoro zadarmo prodávají kdejaký šmejd, takže jenom podrážejí ceny dobrým deskám, je špatně.“

Anebo: „Ti lidé, co dnes dělají burzy s deskami, nemyslím ty mlaďochy, který o deskách vědí jen to, že jsou populární, myslím tu naší generaci, tak ty jsou podle mě až na pár výjimek hlavně partou obstarožních pánů, které víc zajímá jejich prostata než desky. Bohužel mezi ně patřím taky.“

A na závěr: „Třeba prodejce desek DiscoDuck u Karlova mostu, tak ten furt nadává na oldies, protože von je prej Dj moderní hudby, že von nemá s náma rockerama nic společnýho, já mu na to ale vždycky jenom řeknu – ty blbče, kdyby nebylo starých, dobrých a časem prověřených oldies, tak ty jsi už dávno na pracáku.“

 

Galerie

 

Komentáře ke článku

Pankos: No, moc k chlubení to (podle mě) není… Já si v první půlce 80. let v Brně na burze od tzv. „Pražáků“ desky kupoval, jakmile jsem ale začal jezdit do Budapešti nebo měl možnost si desku nechat přivézt ze západního Německa (v druhé půli 80. let), tak jsem to udělal. Cena skoro o polovinu nižší! Ono dát za novou desku 4–5 kil, když jste student a s tímto obnosem vyžijete měsíc jako král, nebyla žádná sranda; na nějaké sběratelství jste mohli zapomenout, protože by to bylo stěží tak na dvě alba ročně… Takže se několik kamarádů domluvilo, nakoupili desky, které si nahráli, vzájemně popůjčovali, a po týdnu, na další burze, zase prodávali dál (většinou o dvacku levněji, aby měli šanci proti zapečetěným kusům od „Pražáků“). A mohly se nakupovat další novinky, aby byl člověk v obraze a dostal se ke všem favoritům. Takže fajn, že se díky těmto lidem „obyčejný“ fanda muziky dostal ke svému oblíbenci, ale za ty prachy, co na tom vydělali, není žádný přehnaný vděk namístě! Tolik můj názor…

Karlický: Ano, tak to bylo -z vyprávění je jasný, že ten život zas tak hrozný nebyl, jak se nám dnes snaží naše masmédia namluvit. Možná že jsme žili šťastnější život než dnes. Všichni jsme nosili džíny z Tuzexu, LP desky jsme si půjčovali a přehrávali na magneťák, na čajích jsme tancovali holanďana místo rock and rollu. Správně píšete, že lidi nepotřebovali peníze, těch měli dost na normální život. Chtěli zahraniční LP desky, džíny a trička z Tuzexu popřípadě cestovat na západ. Neexistoval strach o zaměstnání, strach z toho, že nebudu mít na zdravotní péči, že nebudu mít co dát svým dětem do huby – tak to tenkrát bylo. A už jen upřesňující poznámka. Nežili jsme v komunismu, ale v socialismu, prosím přeložte si zkratku ČSSR.

Houbička: Na ilegální burzy jsem nejezdil. Byl jsem ještě relativně mladej, nevěděl jsem, kde jsou. Začal jsem později, někdy kolem roku 1987, nebo 1988. To už byla burza ve Slovanském domě… Bydlel jsem tehdy v Táboře, tak jsem vždycky v neděli sedl brzo ráno na vlak, abych byl na burze už od začátku… Ano, byl tam tehdy nějaký Luboš, který vypadal přesně podle popisu Jé, to už je dávno. Od něj jsem nikdy nic nekoupil, byl moc drahej. Za LP tehdy chtěl pětikilo a za CD téhož titulu rovnou litr…

Šíma: Tak jsem si to přečetl. Mirek je prima a ctím jeho zálibu, ale jsem rád, že většina lidí, co chodila na burzu, přece jenom jela ve svým koníčku a ne v prachách. Místy je mi z toho povídání trochu na blití.

Miroslav1: Dobrý den, sbírám LP desky a zajímám se o vše kolem nich. Doma mi je přítelkyně často vyčítá, že se jim věnuji víc než jí, protože není den, kdy bych se nepodíval na internet a něco nehledal Když vyjde nějaké nové album , které mě zajímá tak si ho koupím aspoň dvakrát , abych měl vždy jeden kus jak říkám do archivu , nový nerozbalený Rád bych poznal Mirka Vodičku, kdybych měl možnost si sním pokecat aspoň na facebooku, nebo jinak byl bych rád. Určitě by mi toho o deskách mohl hodně říct. Jistě má i přehled o tom co vše vyšlo, nebo co vše je možné sehnat. Předem děkuji za odpověď.

Čerf: Člověče, jednou jsme se museli kvůli polišům stáhnout někam do Šárky za Internacional, směrem na Roztoky, nebo dokonce až tam. Byli jsme coby běžci ošklivě obklíčení a pak jsme půl dne proseděli kdesi na okrsku v Praze Dejvicích. Byl jsem vyslýchán a penalizován 100 Kčs. Ale aby toho ten den nebylo málo, tak jsem spěchal na letenský hlavní křižovatce u tunelu od tramky domů na červenou, protože jsem měl dost velkýho Radima Hladíka z toho nekonečnýho dřepění na SNB stanici /což se dá přeložit, že jsem měl hlad – Armyho slovní hříčka/. A on mě tam chytnul esenbák za přecházení na červenou. Tak jsem spustil moldánky, že jsem byl již dnes jednou pokutován… Myslím, že se nade mnou tak trochu slitoval a dal mi nějakou symbolickou – výchovnou pokutu v podobě 30 Kčs. Ani Ti nevím, zdali jsem ten den něco prodal, každopádně jsem byl z toho pěkně nasranej… Jo a pak těsně po revoluci mi na Haveláku ukradli Pretenders No 2… Jinak do Ostravy jsem též občas jezdil, daly se tam prodat nejen „chlopům z rubáně“ velmi výhodně aparatury v podobě minivěží a přenosných kazeťáků atd. Spojoval jsem tehdy příjemné s užitečným, neb jsem měl v Ostravě část příbuzenstva.

Žurek: víte, v době, o které píšete, jsme měl …náct až …cet. Dobře vím, jak se desky sháněly a co se dělo na hranicích, při dovozu elpíčka či časopisu s hudební tématikou. Trochu se mě chtělo blít po přečtení článku o „škváře na deskách“. Na vlastní kůži jsem zažil zátahy policie v Ostravě, vyšetřování jen kvůli tomu, že jsem doma pár desek měl ze západu od rodiny v Hamburku. Sehnat 1 000ks Iron Maiden, no to gratuluju. To šlo přes Husáka ty desky? trapný a odporný článek! S úctou a píčoviny už mě neposílejte!

30.1@seznam.cz: Odporná snůška lží! Rád bych se s těmi hrdiny, co kšeftovali s gramodeskama setkal osobně!

Pavel Vohnout Kyklop: Začal jsem číst článek pana Vodičky a ani jsem ho nedočetl. Jasně, znám tyhle praktiky, který se děly za bolševika a sám jsem na burzy chodil do pasáže Slovanského domu v Praze, kde ilegální burzy probíhaly. Ano bývali jsme šťastný, když jsme se dostali k dobré muzice, to je pravda, ale za cenu veksláků, který dělali peníze na nás mladých lidech a dneska se s tím chlubí jak, kdy by narušovali třídní boj a rozbourávali socialismus. Ano, možná, každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni a věřím tomu, že bez výjimky všichni jen proto, že jsme chtěli žít a dělat věci, který nás baví, ale určitě není, čím se chlubit, pane Vodičko. Dneska jste v prdeli a zaplať bohu, že si může každý stáhnout, co chce a kde chce. Ti, kteří si váží práce, nás muzikantů, jdou a fyzicky si desku koupí. Je jich málo, ale těm bych já poděkoval, že mají úctu k české tvorbě a že jí tímto podporují. Vám, pane Vodičko, děkovat nebudu, vy jste parazitoval na něčem, co nám bylo odepřeno, takže styďte se. Možná tímto bych chtěl poděkovat všem lidem, který poslouchají hudbu a ne styl, který cítí, kolik je za tím práce, lásky upřímnosti a vášně a hlavně úcty ke slovu hudba, která nám dělá radost a dělá nás šťastnými a pohodovými lidmi.

Josef Odstrčil: Drahý Kyklope. Plně s tebou souhlasím, co se týče těch „bojovníků proti bolševikům“. Pro ně to je v současné době 4 odboj, kdy podle něj rozvraceli republiku zevnitř. Dovedu si představit, že si před lety, kdy vláda rozdávala odškodnění lidem, kteří za komunismu byli neprávem perzekuováni či seděli, že si o odškodnění zažádali. Stejně tak jak to učinil můj kamarád, který byl notorický bulač, alkoholik a nefachčenko. Ti, kteří neprodávali na burzách ve velkém, byli to obyčejní veksláci. Kdyby prodávali desky za cenu nákupky, tak bych je ctil, ale psát o 600 korunách rozdílu jim do kapsy, z jedné desky, to se mi též příčí. Že daň za riskování? Co ty auta, bavoráky, mercedesy? Ano, my jsme to od nich kupovali, protože nebylo zbytí a muziku jsme milovali. Náš problém, ale hudba je až tak nezajímala, víc šlo o kšeft. Tak proč teď tolik keců o lásce k vinylům a jejich kvalitě. Hyenizmus. No coment. Vinyly miluji, ale nikdy jsem s nimi nekšeftoval a sháněl jsem (a sháním i dnes) LP jen pro to, abych tu desku měl a vlastnil ji. Jen po jednom kuse, popřípadě zvláštnosti ve vydání ve více kusech jednoho titulu. Nikdy ne kvůli kšeftu.

MHT: Vážení pánové, měli jsme na výběr často velmi ostré reakce na vzpomínku Mirka Vodičky schovat a na stránky je nedávat, anebo naopak je ukázat v plné parádě. Je zajímavé, kolik „nenávisti“ vzpomínka Mirka Vodičky vyvolala. Je samozřejmé, že právo na názor nelze nikomu upírat, přesto je i naší povinností se pana Mirka Vodičky zastat. Co je třeba říci! Při přípravě vzpomínky se pan Mirek Vodička docela nijak nestavěl do role „bojovníka proti komunismu“, naopak působil jako jeden z těch lidí, kteří mají obchod a kšeft v krvi, jako jeden z těch lidí, kteří měli za minulého režimu, pokud se nechtěli zařadit mezi armádu udavačů, kteří se na úkor svého svědomí rozhodli budovat si svou kariéru kupříkladu v různých podnicích zahraničního obchodu, měli jednoduše smůlu, aby své vlohy, svůj talent mohli naplno rozvíjet. A tak se Mirek Vodička, stejně jako nemnozí další, zařídili po svém. A přitom podstupovali riziko kriminálu. Stejně tak to mohli udělat i všichni ostatní, i ti, kteří nyní panu Mirkovi Vodičkovi nadávají, ale neudělali to. Bylo by možná zajímavé vědět, co tedy za minulého režimu vlastně dělali, že si dnes osobují právo soudit druhé, ale to nám bohužel nenapsali.

Jiří Liber:Jsem rád za příspěvek MHT. Pohled z jiného úhlu je přece poučný. A dovolím si pár osobních poznámek – zdali ti, kteří napsali příspěvky, třeba přemýšleli nad tím, kolik lidí bylo při tak velkém přísunu desek „jednou nohou v kriminále“. Když si to vezmu od začátku – nový titul stál okolo 16 až 20 DM. Někde jste museli sehnat peníze = načerno vyměnit koruny za marky. První možný problém s policií bylo tedy ohrožování devizového hospodářství republiky. Netuším, zda ti, co píší komentáře, vůbec vědí, že vlastnit zahraniční měnu bylo v ČSSR trestné (mimochodem, Pavel Sedláček a Hana Hegerová byli za tento „trestný čin“ ve vězení, ať už byla obvinění jakkoli vykonstruovaná). Pak jste museli domluvit nákup desek – někdo je musel koupit, a určitě to nedělal zadarmo. Musel přivést k vlaku, předat vlakovému personálu. Ani ten to nedělal „pro krásné oči umění“. Opět se tedy zase něco muselo zaplatit. Riziko, že desky najdou celníci (MHT pozn.: i ti byli v případě skupiny Mirka Vodičky podplaceni) také bylo o „jednou nohou v kriminále“. Když byly desky v republice, musíte připočíst cestu na vyzvednutí, cestu na burzy – to na tom měli dovozci prodělat? Snad je normální, že se v ceně desky promítnou náklady na nákup, dopravu a rozumný zisk. Určitě to nebyl přehnaný, zisk stoupal s počtem prodaných desek dovezených „v jedné várce“. Ale – pokud by se toho domákli policisté, a zjistili, jak to chodí, tak máte cestu za mříže jistou. Kolik z nás by si na to trouflo? Já ne.
Na burzy jsem chodil, kupoval cca jednu desku měsíčně, obvykle za 300,- Kčs. A byl jsem rád, že ji mám. Nejdráž jsem koupil Dire Straits – „Love over Gold“ týden po vydání (za 350,- Kčs), a byl jsem první, kdo ji v Třinci měl. Stálo mi to za to. Kdo nesouhlasil s cenami desek – vždyť měl svobodnou volbu si je nekupovat, na burzy nechodit. A klidně doma, nebo v hospodě u piva, nadávat na bolševika, že si v Supraphonu rozumnou muziku nekoupí. Tak co se teď obouváte do Mirka Vodičky, že pravdivě napsal, jak to chodilo při prodeji desek „relativně ve velkém“?
Samozřejmě – běžný postup byl, že si člověk jeden týden koupil na burze desku, tu si doma nahrál na pásek, a další týden ji prodal za stejné peníze a koupil jinou. Ve své podstatě „vyměnil“. Ty tři stovky nutného „kapitálu“ přece nebyly problém, jen se týden po týdnu točily. Sám jsem měl přístup jiný – desky sbírám, a už za totáče jsem měl kompletní Pink Floydy, Queeny, Police – to, co mne zajímalo. Byla jen moje volba, zda si nové desky koupím, a nechám si je doma, nebo je na příští burze „otočím“.
Jediné, co mi na Mirkově článku trochu nesedí, jsou ceny metalových desek prodávaných „havířům“ v Ostravě. Jsa z toho kraje, pořád mám pocit, že nový metalový titul chodil okolo 400,- Kčs (fárající kamarádi mi je půjčovali, ať se hudebně dovzdělám), sám jsem metal nevyhledával, byl jsem rád, když jsem si uškudlil drobné na svoje „Flojdy“. Přesto mi pár titulů zůstalo v hlavě, kapely jako Gaskin nebo Demon už (asi) nikomu moc neříkají, ale mně se jejich muzika líbí. Jsem rád, že jsem si je v minulých letech dokoupil přes Ebay – připomínají mi mládí a výborně zahraný inteligentní metal. Tím ale neříkám, že by Mirek neměl pravdu – jen já mám jiné zkušenosti s cenami. Když mi kamarád půjčil metalovou desku, neptal jsem se, kolik zaplatil. Vždyť jsem byl rád, že si můžu doma poslechnout jinou muziku, a zjišťovat, co se lidem na „tom metalu“ tolik líbí.
Nemyslím si, že by se měl Mirek Vodička dnes špatně. Jestliže se obchodnicky uplatnil už za totáče (a k tomu musel mít odvahu, kterou v sobě určitě nikdy neseberu), tak teď to má zatraceně lehčí. Vážím si lidí, kteří umějí tvořivě obchodovat – už jen proto, že jsem vždy prodal levněji, než jsem koupil. Nemám na obchod „buňky“. Moje smůla, tak se živím jinak, a vůbec nejsem nespokojený (kvůli obecné závisti nenapíšu, že mi můj příjem bohatě stačí). Nikdy si ale nedovolím „plivat“ na lidi, kteří dělali, nebo dělají věci jinak, než já. Když se jim daří, budiž jim přáno. V naší republice se úspěch neodpouští, ostatně, všichni znají úsloví, že pokud má soused kozu, a já ji nemám, tak si přeji, aby mu chcípla. Závistí se ale nikam nedostaneme, to je cesta do pekel. Za svým názorem si stojím a samozřejmě ho i podepíšu. Zdravím všechny čtenáře.

Jiří Lederer:Dobrý den milí čtenáři, ozývám se na reakce čtenářů článku pana Mirka Vodičky. Poměry na burzách za socialismu jsem velice dobře znal neboť jsem tam od roku 1972 chodil. Musím říct že oba dva pány jak Mirka tak Luboše velice dobře pamatuji hlavně z Letné a pak z Motola, z Krče a taktéž i z Kladna a ze Slováče. Byli určitě jedni z nejdražších prodejců ale měli novinky jako jedni z prvních. Prodávali co si tak vzpomínám i nahrané malé kazety a plakáty, později i originál bety a VHS. Kupoval jsem od nich jen novinky i na objednávku. Měli je totiž většinou zalepené- původ NSR. Ale jinak musím souhlasit téměř ve všem co pan Mirek Vodička ve svém článku píše. Je to velice jednoduché, kdyby nebylo takovýchto lidí tak jsme poslouchali ještě dnes “ červené kytary „.Dnes tam každej blbec píše jak rozvracel komunismus ale většinu lidí co tak občas čtu jsem tam nikdy neviděl. Ale tenkrát přece nikomu nešlo o rozvracení režimu ale o muziku, pokud se ještě dobře pamatuji. A přece to nebudou dělat zadarmo jak tady někteří lidé píší- co je to za hovadinu copak oni dnes něco dělají za nákupku ?Když jsme si to od nich kupovali tak si dnes přece nebudem na to stěžovat? Když jim ten kšeft šel tak budiž jim přáno. Já vím že nebyli zrovna levní ale byli stoprocentní co se týká kvality. Když se podívám na ceny prodejců na aukru , jaký chtěj dnes peníze a za jaký sračky- skoro ani jedna tam není v kvalitě co tenkrát oni prodávali tak je mi z toho na blití. A to že riskovali, asi zcela určitě, nebyla to totiž v té době žádná prdel. Sám jsem několikrát byl chycen a strávil jsem spoustu hodin na různých odděleních v Praze.

Milan Marek:Nazdar chlapi, zcela náhodou jsem objevil vaše stránky a srdíčko mi poskočilo.
Jsem ročník 1969 a etmosféru černých burz (Ostrava, halda v Kunčicích) jsem zažil.Sice ke konci už to byl spíše jarmark s džískama a digitálkama ad vietnamců a poláků ale zátah jsem
zažil na vlastní kůži. Ještě si pamatuju jak jsem na zastávce kupoval od borce který byl po kolena mokrý (brodil ostravici) Megadeth- So far….. a AC DC …video,,, Před dvěma lety jsme si udělali s tehdejší osádkou happening a zajeli se na ta místa podívat s deskama pod paží a flaškou vkapse. Dokonce synátor jednoho s nás v dobové policejní uniformě. Mám dokonce článek z dobového tisku. No jo, bylo fajn, lidi nebrali ještě muziku jako spotřební zboží. Asi před 5 lety jsem se k vinylům vrátil a působí to na mně jako droga. Pokud někde vidím antiqariát,neodolám a už se v tom přehrabuju. Budu vás určitě navštěvovat a třeba i něco koupím. Ceny (zvláště u českého metalu) jsou sice úsměvné ale třeba nějakou starší raritku koupím. Mějte se a ť jdou obchody.