Názor Romana Pilaře na to, které roky patří z hudebního hlediska k těm nejhodnotnějším, je jednoznačný. Podle něj to je období od roku 1968 až 1974. A nejen to říká Roman Pilař. Vzpomíná na ilegální burzy za komunismu i na to, jak si pro něj na policejní stanici musel přijet táta.

Kdy jste se zúčastnil své první pražské burzy s deskami?

Někdy kolem roku 1980, to mi bylo 14 let, jsem poprvé vyrazil na burzu se staršími kamarády. Jeli jsme na Uhelný trh v Praze, kde se kšeftovalo absolutně se vším. Nějakým záhadným způsobem jsem tehdy ušetřil 750 korun a tam si koupil první elpíčko. Bylo to Alive! od Kiss. Moje radost byla nezměrná. To ale jen do chvíle, kdy všichni začali utíkat…

Zátah…?

Ano. Tehdy jsem byl ještě „čistá květina“, absolutně jsem nechápal, že by mě někdo mohl chtít zavřít za elpíčka, za nosiče plné radosti!!! Avšak to jsem rychle vystřízlivěl. Sebrali mě. A protože jsem ještě neměl občanku, musel pro mě do Bartolomějské dojet otec. Proč mě tenkrát sbalili, když mi LP nechali, v pohodě pustili domů, dodnes nechápu. Asi pro formu. Kvůli pořádku. Později jsem už byl poučenější. Na Letné na nás vlítli několikrát. A i v Krčském lese.

Jak na tuto a jí podobné tehdejší šikany vzpomínáte?

Jak naprosto nesnáším „polistopadovou politiku“, všeobecný bordel v této zemi, tak tuhle a jí podobnou minulost nikdy tomu bolševickému systému, ve kterém jsem vyrůstal, neodpustím. Komunista mi sebral možnost vidět mé idoly v době jejich největší slávy. Zavřel mě na dva roky na vojnu. A tak bych mohl pokračovat… Tohle člověka samozřejmě hněte. A nic na tom neubírá fakt, že jsme si tehdy i díky tomu všemu asi i toho všeho, co jsme měli, více vážili. Že člověk prožíval obrovské vzrušení, když se v neděli vrátil s něčím novým z burzy, když si nastavoval gramofon. Což ale pochopí asi jen ti podobně „postižení“.

Zmínil jste burzy mimo Václavské náměstí. Kam všude jste chodil?

Celkem dlouhou dobu jsme chodili do Krčského lesa. Pod Thomayerovou nemocnicí. Já jsem tehdy bydlel na Ryšánce, takže jsem to měl blízko. To bylo super, i když i tam si „vébáci“ našli cestu. Jezdili jsme ale také do Motola, což pro mě bylo brutálně daleko, ale i tak jsem tam málokdy chyběl. To mohlo být tedy tak někdy v roce 1984 až 1985. Měl jsem těsně před vojnou. Vzpomínám si na to, jak jsme jako problém viděli i to, že se na naše burzy stáhli i veksláčci s šampóny a dalšími kravinami, kteří na „naše“ hudební burzy nepatřili. To třeba mě a moje kamarády vyloženě uráželo. Poslední burzy si pak pamatuji z Proseku, ale ty už se děly snad už po roce 1989. I když si tím úplně jistý nejsem. No a burzy v Malostranské besedě, Slovanském domě byly už docela labutí písní.

Chodíte na současné burzy ve Školské?

Byl jsem tam, tuším, minulý rok. Nechci za každou cenu někoho kritizovat, už to, že se někdo v této „mp3“ době rozhodl oprášit minulost, je záslužné, ale byla to docela katastrofa. Ta burza mě neoslovila. Asi jsem i čekal, že mi zase bude 17, desky budou na igelitech po zemi a třeba tam občas nakoukne i ten zlý fízl… Nestalo se tak, což ale asi tak úplně nebude chyba pořadatelů. Venkoncem ta burza může být dobrá příležitost pro pokec stejně naladěných známých lidí.

Co pro vás za komunismu znamenaly desky? Jak jste se dozvídal o místě konání burz?

Byly i jiné hodnoty, které jsem uznával, ale nedělní burza s deskami a vůbec muzika byla a je, řekněme, můj největší koníček. Koníček na celý život. A člověk se na těch burzách seznámil i se zajímavými lidmi. A protože jsem se pohyboval mezi lidmi od muziky, obvykle jsem se docela bez problémů dostal k informaci, kde se burza koná tentokrát.

Desky jste nakupoval, prodával, směnoval jen jako posluchač, nebo i jako „obchodník“?

Pouze jako posluchač, sběratel, nikdy ne jako obchodník. Ne že bych se toho nějak „štítil“, ale prostě jsem neměl možnosti, abych se jakkoli deskám ještě více věnoval. Třeba po té obchodní stránce. A pravda je, že jsem je nikterak aktivně nevyhledával. Jako posluchač a sběratel jsem ale desky vždy zbožňoval i jako samotný artikl. To je radost, když se člověk může hrabat v nových, vonících LP. Tomu se stěží něco vyrovná. Vybavuji si třeba, jak jsem za doslova nekřesťanské peníze koupil zapečetěnou jedničku od Black Sabbath. Tu slídu jsem řezal tak dlouho a tak opatrně, aby tam zůstala, až jsem jí samozřejmě natrhnul. Bydleli jsme v sedmém patře v paneláku a nemít takovou závrať, nevím, nevím, jestli by nenásledovala sebevražda.

Posloucháte desky i dnes?

Ano a čím dál tím víc! Těší mě ta nostalgie i kvalitní poslech. Užívám si to. Samozřejmě, že vlastním a poslouchám i digitální nosiče, nicméně na můj Revox 99 a gramofon už asi nikdy nedám dopustit. To všechno je ale na dlouhé povídání. Je to věc názoru, omezím se proto raději jen na konstatování, že prostě mám rád dobrou muziku.

Kupujete si ještě desky? A kde?

Ano. Desky kupuji hlavně na Muzeu hudby. To není servilita. Ale sluší se prostě říci, že to, co od Pavla Neufuse mám, nejenže dobře hraje, ale většinou to i dobře vypadá. A důležitá je i možnost desku reklamovat, což je v případě muzea zcela bezproblémová věc. Pavel, myslím, velmi dobře chápe, že je pro něj lepší vracející se spokojený klient, než nikdy nevrátivší se nespokojený klient. Navíc mám za to, že klienty muzea jsou podobně „postižení“ lidé jako já, nebo je třeba Pavel. Tedy lidé, kteří si cení kvalitních nahrávek.

Co říkáte na ceny desek?

Ceny LP jdou nahoru. Vůbec se z toho stává tak trochu cirkus. Lidem, kteří musí být in, ale jinak jim to nic neříká, jsou třeba nabízeny podivné kočkopsy s USB. Na druhou stranu ale proč ne, vždyť si to kupovat nemusejí. I já mám pár nově vydaných LP, ale musím říct, že ve většině případů se jejich kvalita nedá srovnat s původním analogovým vydáním. Vůbec nedá srovnávat. Ovšem ceny u původních vinylů zase mnohdy překračují „běžné“ částky. Takže je to v podstatě jako se vším. Ceny jsou otázkou nabídky a poptávky. A nabídka Muzea hudby zcela jistě není pro lidi s USB gramofony.

Které roky vám z hlediska hudby přijdou nejhodnotnější?

Pokud to bude posuzováno pouze z mého subjektivního pohledu, tak bych řekl, že nejlepší muzika vznikala v rozpětí let 1968 až 1974. Obecně bych tedy řekl 60. a 70. léta. Tu jsem ale třeba já začal objevovat až později, protože jsem vyrůstal v 80. letech na Kiss, Slade, Sweet, Nazareth, NWOBM, Sex Pistols a nové vlně. Avšak v tom přelomu 60. a 70. let je tolik invence, muzikantského umění a individualit, až je to neuvěřitelné, že do smrti mám ještě stále co dělat.

Posloucháte i něco ze současné hudby?

Nechci vypadat jako můj otec, který u sklady Mustapha od Queen šel psát závěť, protože měl asi podobný pocit jako já, když třeba slyším něco z toho nejbrutálnějšího trashe, ale v současné hudbě nenacházím nic, co by mě nějak silněji zaujalo. Avšak tím nechci v žádném případě tvrdit, že současná hudba je špatná, nebo nekvalitní.

Daniel Tácha