Z dnešního pohledu se může zdát velmi paradoxní, že člověk, který prodával desky v legálním kamenném obchodu, jezdil na ilegální burzy desek, aby se k nějakým „pořádným“ deskám dostal. Ale je to tak. Zde je příběh pana Jaroslava Bašty (1954) z Poděbrad, který byl vedoucím obchodu Supraphon v Nymburce.

Jaroslav Bašta pracoval v nymburské prodejně Supraphonu od roku 1980 do roku 1992. Před jeho nástupem byla prodejna několik měsíců zavřená a nikdo o ni prý neměl moc velký zájem.

„Měl jsem ekonomku v Kolíně, tak mě vzali všemi deseti. Před nástupem na prodejnu jsem absolvoval čtrnáctidenní školení v Praze. Probírali jsme skripta Ivana Medka (více o IM níže), což byl bývalý zaměstnanec Supraphonu, a skládali zkoušku z probrané látky. To byly dějiny hudby. Pamatuji si, že na tom školení byly samé ženské. Nepamatuji si, kde jsme bydleli, ale pamatuji si, že jsem byl na pokoji s Milanem Princem z Písku, s kterým jsme se skamarádili.“

Supraphon byla podle Jardy Bašty docela dobře prosperující firma a tak se jeho zaměstnanci účastnili všelijakých školení na zajímavých místech. Třeba v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp, tehdejší Moskvě, v hotelu Medlov v Novém Městě na Moravě, v hotelu Tři studně na Vysočině, na zámečku Štiřín, anebo třeba na zámku Liblice, což bylo školicí středisko Akademie věd.

„Tam všude jsme s Milanem pařili a snažili se vyhnout rozjuchanému podnikovému kolektivu,“ vzpomíná Jarda Bašta.

Potíž byl spíš podle něj v tom, že jako prodavači měli mizerné platy. Ve výši 1 700 až 1 800 korun. A prémie dostávali podle výše obratu.

„Nepamatuji si, kolik to bývalo přesně, ale vím, že to byla skoro vždycky bída.“

Dobré podle Jardy Bašty ale bylo, že pražské vedení firmy své zaměstnance relativně nechávalo na pokoji. Zbytečně je nebuzerovalo. Prodávat desky tak byla pohodová práce. A desek se tehdy prodávalo hodně. Stejně jako knížek. A stejně jako u knížek i do prodejen s deskami přicházelo jednou týdně nové zboží.

„Každý čtvrtek jsem měl nové desky. Jasně, že existovaly podpultovky. Ze začátku jsem v tom dost plaval, protože jsem si nepamatoval, co jsem komu slíbil. Každý týden jsem dělal objednávky a i denně volal do Prahy, co mi můžou poslat,“ vybavuje si Jarda Bašta.

Burzy v Praze

„Na burzu jsme začali jezdit asi v roce 1981. Burzy se tehdy pořádaly v Krčském lese. Desky rozložené na igelitech na cestě kolem rybníčku. My kluci z venkova jsme měli oči na vrch hlavy, co všechno jde v Praze sehnat,“ říká Jarda Bašta a dodává, že na burzách, o kterých mluví, vládla přátelská atmosféra.

„Každý rád pohovořil o muzice, o tom, co se mu líbí.“

Podle Jardy Bašty se burzy v Krčském lese držely poměrně dlouho. A je i toho názoru, že se tam burzy udržely i po jednom z policejních zátahů. I když ruku do ohně by za to dnes už nedal, protože od té doby uplynulo hodně doby.

„Další místa, která si s bratrem Markem, ten také jezdil na burzy, vybavujeme, byla vysočanská Palmovka, taková proluka mezi fabrikami, a pak Motol.“

Motol byla podle Jardy Bašty dobrým místem, protože byla na kopci, takže burzy byly relativně chráněny před zátahem sboru Veřejné bezpečnosti, anebo jinak – účastníci burz měli dobrý přehled o tom, co se děje pod kopcem. Jarda Bašta si vybavuje i informaci o tom, že na místo burz v Motole snad i chodili vysokoškoláci na vojenské přípravy a cvičení. Jednalo se tedy o „takticky“ více než dobře vybrané místo.

„Na burze se už z kazeťáků hrály všechny novinky a člověk si mohl koupit prakticky jakoukoli ve světě právě vydanou desku. V roce 1983, to si pamatuji, odevšad hrála Oldfieldova Moonlight Shadow,“ vzpomíná Jarda Bašta.

A nejen na to: „Nejprve jsem se vždy snažil sehnat nějaké borce, kteří prodávali čisté kazety, abych si měl kam své nové úlovky nahrát. V krámech byly pouze kazety Emgeton přezdívané Emegton.“

Jarda Bašta si kupoval takzvané „chromky“. TDK SA, Sony UCX, Maxell XL, BASF Chromdioxid 2.

„Zatím mi hrají dodnes,“ pochvaluje si.

Na motolské burze se seznámil také s Ali Drvotou ze skupiny Babalet. Od něj má, jak říká, spousty nahrávek klasiků reggae.

„Vždy mi něco doporučil. Třeba dvojelpíčko Reggae Sunsplash ’81 A Tribute To Bob Marley, které stále rád poslouchám. A samozřejmě, že mám rád i kapelu Babalet, kterou jsem viděl naživo ve Chvaleticích v roce 1986. Ali Drvota bohužel v prosinci 1987 zahynul za nejasných okolností na stopu v Maďarsku.“

Nedobré vzpomínky

Dalším místem konání burz, které Jaroslav Bašta s bratrem Markem navštívili, bylo Prokopské údolí.

„Na to však nevzpomínám rád, protože tam jsme byli sebráni při zátahu Veřejné bezpečnosti. Byl nás tehdy plný anton,“ říká s nelibostí v hlase a přiznává, že tehdy měl obavy z možných následků. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěl přijít o práci v Supraphonu. Příslušníky VB ale naštěstí zajímalo hlavně to, jak se oni, kluci z Poděbrad, dozvídají, kde se v Praze konají nelegální burzy s deskami a nejenom s nimi. A samozřejmě, kdo je organizuje.

„Řekli jsme jim prostě pravdu, že jezdíme na stále stejná místa, anebo sledujeme mladé lidi s deskami na nádražích a v tramvajích, kam oni se vydají. Anebo se jich ptáme. Sice nás na stanici drželi celý den, ale pak nás pustili a pak dál se nic už nedělo. Problémy jsme z toho neměli,“ uzavírá tuhle vzpomínku Jarda Bašta.

Nákup desek

Na pražských burzách Jarda Bašta nekupoval pouze západní desky pro sebe, ale i desky z produkce Supraphonu, Opusu, Pantonu, Jugotonu, Dum Dum India, nebo maďarské a polské desky, o které byl dle jeho slov zájem, ale on je dostával na prodejnu jen v omezeném počtu. Nakoupené desky dál prodával.

„Prodával jsem je za ceny uvedené na obalu, takže jsem na burzách bral jenom ty nepoškrábané a s perfektním obalem. Dělal jsem to proto, abych mohl uspokojit ty ze svých zákazníků, kteří ke mně do obchodu chodili nakupovat pravidelně, ale už se na ně třeba některá deska, co k nám přišla, nedostala.“

Jarda Bašta vzpomíná i na to, jak Supraphon vydával časopis Gramorevue o novinkách v oboru. Pochvaluje si i edici Gramofonový klub, která měla roční plán, a v jejím rámci vycházelo mnoho kvalitních nahrávek.

„Vycházela i spousta mluveného slova, prodala se kvanta pohádek, vážná hudba měla také své příznivce. Někteří z nich mě pěkně školili,“ směje se Jarda Bašta.

Desky v prodejně Supraphonu stály 36, 44, 48 korun. Licenční desky se prodávaly za 80, anebo za 120 korun.

„Když vyšla zajímavá deska, byla třeba už dopoledne pryč, protože jsem dostal jenom deset kusů. To však neplatilo o všech těch Gottech, Vondráčkových, Davidech, Štaidlech a jim podobným, toho jsem měl na prodejně mraky a všechno to byly to ležáky. Já osobně jsem sabotoval i singly, které jsem neobjednával nikdy ve velkém množství, i když tehdy stály dvanáct korun. Důvod byl ten, že obyčejně šlo o ten největší kýč, jako byly Hložkové, Zmožkové, Janečkové…“.

Zahraniční desky podle Jardy Bašty chodily na příděl, přičemž prodavač nikdy nemohl tušit, co kde vedení Supraphonu vyjedná, co kdo povolí, co přijde na krám.

„Bylo to často napínavé a plné překvápek. Moc jsem zajásal například na dvojelpíčkem Bruce Springsteena The River. To bylo jedno z milých překvapení.“

A podle Jardy Bašty tehdy nešlo jenom o desky, ale o „družbu kolem muziky“ jako takovou.

„Snad proto, že jsem měl v deskách co nabídnout a popřípadě natočit na kazetu, mám z té doby hodně přátel a kamarádů,“ říká Jarda Bašta, který po roce 1989 přestal na burzy do Prahy jezdit, protože dle jeho slov Popron a další hudební vydavatelství a volný pohyb na západ začaly rychle zaplňovat mezery v diskotékách tehdejších hudebních fanoušků.

(Ivan Medek studoval skladbu a hudební teorii na konzervatoři, po válce byl hudebním kritikem v denním tisku a spolupracoval s dirigentem Václavem Talichem a Českou filharmonií. V šedesátých letech byl jejím jednatelem a dramaturgem. V 70. letech pak pracoval jako redaktor hudebního vydavatelství Supraphon a podepsal Chartu 77.)