Honza Růžička

Honzovi Růžičkovi je nyní 47 let. Na burzy s vinyly začal chodit v 80. letech. „Já jsem žádné problémy s policií neměl, zřejmě proto, že jsem měl rychlé nohy. Avšak je také pravda, že ty hlavní policejní zásahy proti burzám, o kterých vím, se vždy uskutečnily, když jsem na burze zrovna nebyl,“ vzpomíná.

„V 80. letech jsem chodil na burzy, které se konaly vždy v neděli ráno. Chodil jsem nejdříve do Motola, do lesíku nad krematoriem. Jenže tam se pak stal nějaký průšvih, mluvilo se o oběšeném Vietnamci, takže tam burzy skončily a začaly se pořádat na jiných místech,“ říká Honza Růžička.

Vybavuje si především burzy v Sedleci (Praha-Suchdol) a pak ve Vysočanech.
„Myslím, že tam burzy avšak vydržely vždy jen velmi krátce právě kvůli zásahům policajtů,“ dodává.

Zájem o hudbu

Podle Honzy Růžičky chodili na burzy s deskami přirozeně hlavně ti lidé, jejichž zálibou byla hudba. Avšak nejenom ona, ale kultura vůbec.

„Nedá se říci, že by burzy byly nějakou sešlostí jen intelektuálů, anebo naopak jen rozjívených metalistů. Scházel se na nich pestrý mix lidí, kteří si v deskách hledali své oblíbené kapely a interprety,“ říká Honza.

Podle něj se postupem času daly na burzách koupit i jiné věci než jen vinylové desky. Byly to tiskoviny, plakáty, oblečení, sladkosti, ale i elektronika.

„Například kazeťáky, což bylo docela dobré, protože tehdejší nabídka v obchodech byla dost zoufalá,“ vzpomíná.

Hlavní však byla vždy muzika.

„Vzhledem k tomu, že jsem neměl jinou možnost, jak se k ní dostat, k tomu, co mě zajímalo, byly tyhle burzy jednou z mála možností, jak jsem mohl tento problém překonat,“ říká Honza. Něco málo podle něj sice vycházelo v Supraphonu, například Queen, něco málo se nechalo dovézt z Maďarska, nebo NDR, ale rozhodně toho nebylo dost.

„Tehdejší nabídka byla značně zúžená,“ vysvětluje Honza. Jeho výraznou vzpomínkou na tehdejší pídění se po kvalitní hudbě byla i cesta do Budapešti na koncert Petera Gabriela v roce 1987.
„Jel jsem tehdy sám vlakem. Avšak už v něm jsem seznámil s několika lidmi, kteří cestovali na stejný koncert. A kteří také chodili na burzy s deskami. Skvělé bylo, že měli i podobný hudební vkus,“ vybavuje si Honza.
Dodává, že tyto lidi pak pravidelně potkával i na dalších koncertech. Například skupin The Cure, Young Gods, nebo Cassandra Complex.
„Jinak ten koncert Petera Gabriela považuji dodnes za excelentní,“ přidává.

Stará láska nerezaví

Svým tehdejším hudebním oblíbencům zůstal Honza Růžička věrný dodnes.
„Na mysli mám hlavně Pink Floyd, Iron Maiden, Duran Duran, Tangerine Dream, Kraftwerk, Genesis, ale i další kapely.“

Pochvaluje si i dnešní technologie, jež hudbu činí velmi snadno dostupnou každému.
„Pokud jde o vydávání muziky i její dostupnost, tak dnešní možnosti jsou ve  srovnání s těmi minulými vlastně takovým nikoli malým, ale velkým zázrakem. Nikdo z nás asi takový vývoj neočekával.“

Současné množství hudby, jež se posluchačům nabízí, je podle něj ohromující. Avšak i tento fakt má podle něj jeden háček.
„Při stahování dat chybějí například takové, v uvozovkách maličkosti, jako byly obaly desek, jejich celkové grafické zpracování a vlastně i pocit z vlastnění desek. To se vytratilo. Stejně jako ten pocit, který člověku dá analogová a nikoli digitální nahrávka,“ uzavírá Honza Růžička.