Jmenuje se Karel, ale nechce uvést celé své jméno. Lidé tu jsou prý stále závistiví a zlí. A docela otevřeně říká i další věc, totiž že na burzy s vinylovými deskami chodil čistě z komerčních důvodů.

„Bydlel jsem v Balbínově ulici, na Václavák jsem to měl kousek. Chodili jsme před hotel Evropa. Prodávaly se tam a měnily se tam odznaky, desky, ale i další zboží. To bylo tak nějak kolem roku 1970, to mi bylo dvanáct. To už jsem měl dlouhý vlasy,“ vzpomíná Karel.

Jeho artiklem byly katalogové listy západních automobilek, samolepky a automobilové časopisy. I o to byl tehdy velký zájem. Dle svých slov si vydělal klidně i 600 korun za týden. Což byly tehdy obrovské peníze. O věci kolem aut si psal na západ, nebo si je nechával posílat poštou od cizinců, s nimiž se v Praze seznámil.

„Mě osobně ty burzy hodně bavily, i když jsem tam chodil hlavně z komerčních důvodů. Před Evropou byli hlavně ti odznakáři, a pak tam byla skupina harantů, to jsme byli my, kteří jsme tam šmelili auto prospekty a nálepky a kupovali desky. Já jsem za tím vždy viděl profit. Ale desky, to je jasné, to bylo něco. I když jako dítě jsem jel hlavně v těch autech.“

Desky má Karel dodnes, ale i teď je bere hlavně jako investici, protože, jak tvrdí, nikdy nebyl socialistický člověk.

„Voni mě taky proto neměli rádi. Důvod byl jednoduchý. Zatímco já měl už v 17 letech Cadillac, voni měli furt jen tu holou prdel, protože zatímco já se snažil, voni chlastali ty svý fernety.“

Jako koníček

Podle Karla byly tehdejší burzy, jakkoli je vnímal jako prostředek k výdělku, určitou zábavou. Určitým distancem od tehdy panujícího režimu.

„Bylo to rebelství. A já byl divokej. Měl jsem dlouhý vlasy už na základce, to mě taky hlásili ve školním rozhlase a dostal jsem šest korun, abych si došel k holiči. No to se jim nepovedlo.“

Karel si vzpomíná i na to, jak se burzy s deskami musely kvůli zásahům policie přestěhovat do Španělské ulice nad Hlavním nádražím.

„To mě spolu s ostatními policajti odvezli do Krakovský. Já jsem tehdy neměl ještě ani občanku, takže po mě chtěli žákovskou knížku. Ale protože jsme byli nezletilí, tak nás asi po půl hodině poslali domů. Snad jen volali rodičům.“

Peníze, které Karel vydělal na autech na burzách, tehdy směňoval třeba za větrník v Luxoru, nebo spolu s kamarády naházel do flipra, který byl k mání o patro výše. I tak ale říká, že burzy s deskami byl určitý druh revolty a společenský zážitek.

„Byly tu i známkařský burzy. Tam se točily vetší peníze než na nějakých deskách, ale je pravda, že ty desky ten režim víc sraly. My, když už jsme byli starší, jsme třeba odchytávali holky z Německa, Dánska, prostě ty, co nás měly rády, a dávali jsme jim peníze, aby nám posílaly desky.“

Většinu desek si Karel nechával, skoro nikdy je neměnil, muziku měl rád, ale desky dle svých slov tehdy nesbíral. To prý až po roce 1980, kdy emigroval do Německa. I tam se však držel svého názoru, že jediné, co sbírá, jsou zkušenosti a informace.

„Nejspíš největší důvod, proč člověk ty burzy miloval, byl ten únik z reality. Jako někdo jezdil na chaty, chodil na houby, tak my jsme chodili na desky. Člověk tam byl tři hodiny a tři hodiny byl takřka v jiném světě. V určitém svobodném světě, kde se cítil dobře. To byl pro mě největší důvod, proč jsem tam chodil.“

Karel říká, že měl samozřejmě i své hudební idoly.

„Od Abba po Zappa, jak se říká.“

Ale na deskách ho hlavně zajímal rock and roll.

„Líbili se mi ti, kteří dobře vypadali, ti, kteří uměli hrát to nejlepší divadlo. Nikdy jsem nebyl takovej ten doktor a inženýr, který za vším furt něco hledal, i když šlo docela o hovno. Nebo jinak, věděl jsem, že šlo hlavně o rock and roll, což je ŽIVOT, sex and drugs. Já měl vždycky rád divoký kapely, nikdy ne ty umělý, ty sračky, voni mi pak taky později v tý druhý polovině 70 let taky říkali vlasatej vekslák, protože když jsme šli přes Václavák, tak jsme vovexlovali turisty, protože člověk potřeboval peníze a my jsme se s tím rozhodně nijak nepárali.“

Emigrace a USA

V roce 1980 emigroval Karel do Hamburgu. Hlavní důvodem proč utekl, byla vojna.

„Ve čtvrtek jsem dostal povolávací rozkaz a v pondělí jsem byl už ve Vídni. Šlo to rychle, protože příslib jsem už měl vyřízen. To nebyl problém, člověk musel mít jen ty správné známé a vědět koho uplatit.“

Zkušenosti z emigrace shrnuje i tak, že tady nejsou lidi, co chtějí kvalitu, ale chtějí hlavně kvantitu. V případě desek v České republice vidí zejména takové týpky, kteří se honosí sbírkou desek v tisících, kterou on nemá, ale za to má sto desek v bance v sejfu, za který si v pohodě ty jejich sbírky koupí.

„Já radši deset deka uheráku, ne půl kila tlačenky,“ říká.

Karel je zatížen na Ameriku, která byla a stále je jeho častým cílem a to i s ohledem na jeho nynější byznys. Rozvíjí obchod s vánočními ozdobami mezi Německem a USA. V Americe prý strávil roky.

„V USA se cítím svobodně, mnohem lépe než v Evropě. Kdybych se dneska mohl rozhodnout, kdyby mi dneska někdo řekl, že budu mluvit anglicky stejně jako česky, i když za to dám svou němčinu i češtinu, dostanu k tomu ještě ekvivalentní byt v New York, tak to hned vyměním. Hned jsem v New York, protože já do Ameriky jezdím jako do lázní.“

I podle Karla avšak záleží na tom, kam člověk v USA jede. On sám ale jezdí tam, kde je všechno hezké, nemají tam žádné ploty a s jedinými „nepřáteli“, s nimiž se tam člověk může potkat, jsou zvířata.

„Lidi tam nejsou kurvy, jsou profesionálové a berou tě jako profesionála. Tady za vším všichni hledají jen habaďůru a rádi by ledasco jen ochcávali. Nemusím zamykat auto, lidi se k sobě chovají pěkně a respektují se.“

Do Česka se Karel „natrvalo“ vrátil v roce 2004 kvůli své rodině.

„Ale můžu kdykoli odejít. Stejně jako většina z nás emigrantů jsem tady i já tak jednou nohou. Je mi jedno, kde žiju. Já v tom nevidím nějaký velký rozdíl. I když, jo jasně, když jdu v Německu do obchodu, tak se ke mně chovají lepší.“

Karlova nejen „zeměpisná svoboda“ jako člověka, který odešel z někdejšího komunistického Československa, je však vykoupena mnohými vzpomínkami na dobu emigrace.

„Kdo to nezažil, tak neví… Já jsem odešel, když mi bylo 22 let, myslel jsem si, že mi patří svět, myslel jsem si, že mám všechno na háku, že jsem silnej, ale ouvej, nějakou dobu to trvalo, než jsem se chytil. V novém prostředí je všechno jinak a všechno, co člověk zná, vlastně přestane existovat. Člověk musí udělat tlustou čáru. Zdají se mu sny třeba o tom, jak je zpátky v Československu, ale už se nemůže vrátit zpátky do Německa…“

V souvislosti se životem v centru Prahy a komunistickém Československu, si Karel vybavuje i vzpomínku bratry Trčkovi, kteří v 70 letech unesli letadlo, aby se dostali ven, ale ještě předtím chodili do hospody Pod Smetanku na pivo.

„Ty byli vostrý, dost vostří vlasáči. Sedávali na tom okně do Balbínky.“

O bolševikovi

Na dobu komunismu Karel vzpomíná jako na dobu idiotskou.

„Ve škole jsem měl trojku z mravů. Shodou okolností jsem nebyl nikdy v Pionýru a mým spolužákem byl Martin Schneider, jehož táta dělal na Svobodné Evropě. Takže ten je všechny sral maximálně. No a v Italský byl pomníček a holky pionýrky tam stály stráž. Holky se nám líbily, tak jsme na ně stříkali vodu. Což byl de facto milostný akt, ale nějakej kretén to nahlásil. A voni z toho pak udělali politický akt. Že jsme stříkali vodu na pionýry.“

Karel je přesvědčen, že udělal dobře, že emigroval, protože kdyby tu zůstal, tak by to podle něj určitě skončilo nějakou nepředložeností zásadních rozměrů.

„To by dopadlo zcela jistě nějakým průserem. Já totiž nemám rád, když mi bude někdo říkat, kdy mám stávat.“

V Německu si Karel znovu udělal maturitu a vystudoval podnikové hospodářství. Měl prosperující obchod nejen se starožitnostmi. A jako rozený obchodník podává i zajímavý názor na současnou ekonomiku a poměry v ní.

„Blešáky, burzy, dejme tomu i on-line aukce, to jsou možná poslední místa svobodnýho obchodu. Tam platí poptávka a nabídka. Nic míň, nic víc. Co jeden hodí do popelnice, pro druhýho má cenu hroudy zlata. A tak to má bejt. To je to pravý dobrodružství, pořád koukám po blešácích a hledám na nich poklady.“

O bolševikovi dnes

O současné burze s CD a trochou desek ve Školské ulici se Karel vyjadřuje nelichotivě.

„Já tam byl jednou, po půl minutě jsem šel pryč.To nejsou Vinohrady, to jsou Černošice. To je ztráta času, já nemám žaludek na to se koukat na ty stažený nepřející ksichty těch, co jsem tam viděl.“

Svůj názor upřesňuje postřehem, že problém v Česku je furt v tom, že když je v Česku člověk úspěšný, šikovný a snaží se, tak jediného, čeho jsou ostatní schopní, je závist.

„V Německu je to taky, ne v takové míře, ale je. V Americe tě ale naopak ocení. Váží si tě.“

Ke své sbírce desek má Karel jednoznačně daný názor. Má své oblíbené, ale když budou ležet dle jeho slov prachy na stole, když kupec zaplatí bolestné, tak nemá problém a desky prodá.

A co se týká někdejších burz na Václaváku?

„Když přišli policajti, tak voni všichni utíkali, což já ale nikdy nedělal. Jo jasně, zadrželi mě, opsali si občanku, ale víc nemohli. Nechali mě bejt. Desky mi nikdy nesebrali. A jinak, co policajti mohli? Leda tak mi políbit zadek.“