Petru Fouskovi bude zanedlouho 57 let. O někdejších vinylových burzách na Václaváku jsme s ním hovořili v pražské Školské ulici, kde se v jedné z restaurací nyní konají burzy s CD a taktéž s vinyly. Zde je záznam jeho vyprávění.

„Vím to pouze z doslechu, že na samém počátku burz na Václaváku bylo to, že parta mániček se občas scházela „u koně“. Jednou tam někdo z nich přinesl ukázat své desky, což vzbudilo zájem ostatních. Takže na dalším domluveném setkání přinesli desky i další, takže tam hned došlo k vyměňování a vůbec prvnímu prodeji desek. A právě to odstartovalo úmluvu na tom, že v neděli dopoledne se lidé se zájmem o desky budou scházet. Tím se to rozjelo. A údajně se to stalo někdy v roce 1970. U tohoto jsem ale nebyl, já jsem s burzami začal později. Vůbec poprvé jsem na burzu přišel poprvé v říjnu 1972.“

„O těch burzách jsem už věděl dříve od jednoho spolužáka z devítiletky. Jenomže jsem tehdy neměl nikoho, kdo by tam se mnou chtěl jít. Nikdo z mých spolužáků z devítiletky neměl odvahu a mně se tam samotnému jít nechtělo. Automaticky se předpokládalo, že z toho budou jenom problémy. Vědělo se, že burzy se konají bez jakéhokoli oficiálního povolení, navíc bylo čtyři roky po okupaci, kdy tehdejší režim začal utahovat šrouby, atmosféra ve společnosti se jen zhoršovala.“

I tak se ale Petr Fousek rozhodl na burzu jít.

„Samozřejmě, že první návštěva burzy mi zanechala hluboké vzpomínky. Účastníci burzy byli povětšinou o něco starší sympatičtí dlouhovlasáči. Asi tak od osmnácti do třiceti let. To byla jedna věc. Druhá věc byla ten krásný pohled vidět desky mých oblíbených skupin. Jinými slovy, hodně z toho, co jsem do té doby v muzice poznal, jsem mohl vůbec poprvé spatřit pohromadě na jednom místě. Takže jsem si v tu chvíli uvědomil, že ten, kdo na to měl, si na burze může opatřit například téměř kompletní diskografii kapel jako Uriah Heep, Deep Purple, Black Sabbath, Led Zeppelin, Atomic Rooster, Santany, Grand Funk Railroad, Ten Years After, Jethro Tull, Emerson Like and Palmer a jiných kapel a interpretů.“

 

Van Der Graaf Generator: Pawn Hearts

„Lákalo mě si koupit alespoň jednu desku, kterou jsem znal, ale nemohl jsem se rozhodnout jakou. Bylo tam toho tolik… Po zralé úvaze jsem se ale nakonec rozhodl. Koupil jsem si čtvrté album Van Der Graaf Generator Pawn Hearts. Deska mě stála prakticky všechny peníze, které jsem měl sebou. 280 korun. To byla tehdy obvyklá cena, kterou bylo nutné akceptovat. A to i přesto, že to bylo hodně peněz v porovnání k tehdejší výši čistých platů, která se obvykle pohybovala od jednoho tisíce do dvou tisíc korun. Zajímavé na tom bylo, že druhý den jsem kluka, který mi desku prodal, potkal ve škole, na gymplu, kam jsem chodil. Zatímco on chodil do třeťáku, já byl bažant z prváku.“

Petr Fousek potvrzuje pak slova i většiny ostatních návštěvníků burz. Totiž, že drtivá většina z nich si nemohla zakoupené desky ponechat. Takže si je nahrávali a pak je prodávali, nebo vyměňovali dál. Na otázku, jak to také na tehdejších burzách s deskami vypadalo, odpovídá, že lidé měli desky poskládány obvykle na nějaké podložce na zemi, jiní je drželi v rukou, kdo měl možnost tak je opřel o zeď. Burzy se konaly každý týden v neděli dopoledne. Pauza byla jen v létě o prázdninách.

„Tak jistě, že jsme burzami budili určitou pozornost kolemjdoucích. Někteří se zastavili, ptali se. Zajímavé byly také reakce turistů, mnozí si nás fotografovali. Bylo jasné, že jsme nemohli uniknout zájmu policie, tím spíše, že jsme byli na Václaváku. Čas od času nám zkontrolovali občanky, párkrát nás rozehnali. Když ale člověk zachoval klid, tak to šlo. Chyba byla, když někdo začal panikařit a utíkat… Avšak chodilo to hlavně tak, že když přišla policie, prostě jsme vypadli, abychom za týden přišli na stejné místo znovu, přičemž nás policajti nás zase chvíli nechali na pokoji.“

Petr Fousek zdůrazňuje, že tehdejší účast na burzách s vinyly nebyla žádným hrdinstvím, jak se to dle jeho slov dnes někteří snaží podávat.

„Kdyby policie skutečně chtěla, tak by proti nám zasáhla takovým způsobem, že by si na burzu zřejmě nikdo z nás už nedovolil víckrát přijít. V zásadě to fungovalo tak, že jsme někde byli více či méně trpěni. A když přišel tvrdší zásah, tak jsme se začali scházet na jiném místě, které jsme si vždy narychlo dohodli, a tam to zase s občasnými zásahy policie pokračovalo dál.“

„Vzpomínám si, že na Václaváku, to vydrželo někdy do konce roku 1973, pak jsme se scházeli nad Václavákem vlevo, v ulici Španělská u zdi, tam to zase nějakou dobu vydrželo. Asi rok. I když zrovna tam, myslím, byly ty kontrolní zásahy policie častější než jinde. No ale, když burzy už nebylo možné dále pořádat tam, tak jsme se přestěhovali na Můstek.

„Stále jsme se snažili o udržení v samotném centru města. Mimo jiné i proto, aby nás snadno našli i mimopražští. Byli jsme tak třeba i na Ovocném trhu, což bylo místo se slušným prostorem, ale také problematické a to z důvodu snadného policejního zákroku.“

„V roce 1974 až 1975 jsme ale museli už pryč z centra města. Také místa konání burz se více střídala. V některých místech totiž byla police aktivnější a dávala více najevo, že nás ve svém rajónu nechce. Naším problémem také bylo, že se na nás začali lepit lidé, kteří prodávali džíny, hodinky… Prostě věci, které neměly nic společného s muzikou, což byl fakt. A tohle byl dle policie už jen čistý černý obchod. Takže nám tento fakt také značně zkomplikoval situaci.“

Podle Petra Fouska chodili na burzy samozřejmě i lidé, kteří na ně chodili hlavně kvůli „kšeftu“. Měli možnosti desky ze Západu sehnat, desky se u nich taktéž dali objednat. Avšak burza neměla žádného pevného organizátora, což jejím účastníkům nikterak nevadilo, nijak to neřešili. Burza se přesouvala spontánně a narychlo. Než se její účastníci rozešli, nebo byli rozehnáni policií, tak se prostě jenom ústně domluvili na tom, kde se sejdou příště. Informace o dalším místě setkání se pak telefonicky nebo ústně šířila dál.

 

Na kopci v Motole

„Po různých peripetiích jsme pak docela dlouho vydrželi, byť s obvyklými problémy, nad Letenským tunelem. Ale i tehdy následovaly krátkodeché pokusy uchytit se jinde, až jsme se nakonec přesunuli na kopec do Motola, kde jsme vydrželi docela dlouho. Já jsem tehdy bydlel u Slávie ve Vršovicích, takže jsem to měl trochu z ruky, ale ve srovnání s mimopražskými kluky, kteří cestovali ze všech možných koutů republiky a někteří dokonce až z Moravy, to samozřejmě nic nebylo. Ti museli vyjíždět v noci do Prahy, aby se pak s námi trmáceli za každého počasí, třeba i za třeskutého mrazu, na kopec v Motole. Když si k tomu pak přidáte, že tihle kluci tak pak s námi strávili několik hodin a pak se zase trmáceli zpátky, tak je třeba před nimi smeknout. Vysvětlení je jednoduché. Na burzy nás táhlo vědomí, že každý z nás si domu přinese něco nového. Těšili jsme se na klidný domácí poslech.“

 

Vinyly kupuji výjimečně

Petr Fousek se nikdy svých vinylových desek nezbavil, což podle něj kvůli přechodu na CD udělalo hodně lidí, přičemž někteří z nich toho nyní litují a vracejí se zpět k vinylům. Nikoli však Petr Fousek.

„Já osobně jdu opačným směrem. Do roku 2003 jsem chtěl muziku slyšet jenom z vinylů, ale pak jsem bral i CD. Dneska už si vinyl koupím skutečně jen výjimečně. Dávám přednost CDéčkám, protože jsou mnohem levnější a ve zvuku už velký rozdíl neslyším. CD se zlepšila. Samozřejmě, že obal vinylové desky je jiný než u CD. Tam jasně vedou desky. Na druhou stranu v bookletech CD je možné nalézt spoustu informací navíc, a to přímo z autorského vyprávění samotných muzikantů. Prostě, jak se říká, všechno má své.“

(Praha, 26. 07. 2013)