V oddělení masteringu sklouzl hovor s jeho vedoucím Zbyňkem Lébrem docela jinam, než by se dalo nad přístrojem, který vyřezává matrici pro výrobu vinylové desky, čekat. A začalo to tím, když Pavel Neufus z Muzea hudby Tábor vyslovil svůj názor, že na desky z určitých let se nehodí každá jehla, nebo přenoska. Na mysli měl desky z 60. let.

Die deutsche Version hier

Fotografie

Podle Zbyňka Lébra je pravda, že při přehrávání desek vzniká určité zkreslení, když vaše jehla má jiný tvar, než měl řezací nůž, který vyryl matrici pro vznik raznic vinylové desky, kterou právě posloucháte. Avšak i tak je Zbyněk Lébr přesvědčen, že ten, kdo používá kvalitní jehlu, třeba SAS hrot, což je spíše výjimka, tak na něm kvalitně přehrajete i desky z 60 let.

„I v těch 60. letech desky řezaly noži, které měly podobný tvar těm, který používáme dnes. Anebo dokonce stejný tvar, pokud se deska řeže lakovou technologií. Tím chci říci, že pokud si koupíte jakostní eliptický hrot, anebo SAS hrot, je jich celá řada, tak to zkreslení budete mít minimální i na deskách z 60. let,“ vysvětluje Pavlovi Neufusovi Zbyněk Lébr.

Ten se však nechce jen tak lehce vzdát a konstatuje, že mnoho lidí dnes bohužel používá nejakostní jehly a nekvalitní přenosky, takže si desky ze 60. let kvalitně prostě nepřehraje.

„Je pravda, že mnoho lidí dá přednost ceně, ale to je na rozhodnutí každého, jestli chce do přehrávací techniky investovat peníze, anebo nechce. My se však vždy snažíme stanovovat záznamovou úroveň tak, aby to hrálo dobře lidem, kteří budou mít, jak standardní kulový hrot, tak ten jakostní eliptický,“ vysvětluje dále Zbyněk Lébr s tím, že tak postupuje většina lisoven ve světě.

Podle něj to jinak ani nejde, protože pokud by lisovna přepisové parametry stanovila tak, aby deska šla zahrát za všech okolností bez většího zkreslení i na kulovém hrotu, tak by zákazníci, kteří investovali do dražších přenosek, pak měli problém s tím, že jim budou desky hrát potichu.

„A když bychom zase dali přednost jakostním hrotům s lepšími parametry, hrotům, které se svým tvarem blíží záznamovému noži, tak přijdou zase zkrátka lidé s kulovým hrotem. Deska jim bude hrát zkresleně,“ dodává Lébr, podle kterého se v tomto případě jednoduše nelze zavděčit úplně všem, a proto je třeba vždy hledat kompromis mezi těmito dvěma možnostmi.

 

Otázka vkusu

Zbyňka Lébra se ptáme na to, zda je poznat na kvalitě zvuku na desce to, zda dostanou podkladový záznam od vydavatelství v digitální, anebo analogové podobě. Ten to však příliš nerozlišuje, naopak říká, že vždy záleží hlavně na samotné kvalitě zvukového záznamu.

„Mnoho věcí, které vycházely v 60. 70. 80 letech, byly zcela určitě natočeny na analogový pás. A i ten následný masstering byl dělán analogově. Dnes, pokud někdo vezme analogový pás a jenom ho zdigitalizuje, tak výsledek bude, když použije odpovídající rozlišení, velmi podobný. Problémy vznikají spíše tehdy, když se někdo pokouší nahrávku nějakým způsobem vylepšit, což bývá velmi často spíše otázka vkusu. Ono vylepšení totiž nemusí vždy dopadnout ku prospěchu věci. O tom svědčí i osud mnoha remasterovaných edic, které se u posluchačů nesetkávají s kladným přijetím,“ tvrdí Lébr, který však přidává i svou vlastní zkušenost.

„Já mám třeba původní vinylovou desku Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Mám původní CD, remasterované CD, mám i Super Audio CD záznam, což značí, že mám čtyři různá vydání. A musím říci, že ten Super Audio CD záznam, který byl udělán, tuším k 30. výročí vydání desky, je prostě úžasný a podle mého nejlepší. Oni tehdy vzali ty původní záznamy, které ještě nebyly smíchané a znovu je moderními metodami smíchali a synchronizovali dohromady,“ tvrdí Lébr.

Avšak dodává i to, že je mnoho jiných reedic, které se už tak nepovedly.

„Podle mého názoru se do značné míry přeceňuje vliv masteringu, toho řezání, které děláme u nás. Samozřejmě, že je důležité, ale rozhodující je, kdo a co natočí a jak se to pak smíchá. To vidíme i v praxi, když máme dobře připravený master, tak na něj při řezání nemusíme skoro ani sáhnout. I když, to je také pravda, takových v dnešní době bohužel moc není.“

 

Hlavně nahlas

Lébr upozorňuje i na trend, který za dobu svého působení v branži vypozoroval.

„Když si třeba vezmete CD, která vycházejí v dnešní době a porovnáte je s CD, která vycházela v 80 letech, tak ta dnešní CD hrají v průměru sice mnohem více nahlas, ale z mého pohledu to na úkor kvality záznamu,“ vysvětluje.

Tvrdí, že v posledních letech takřka všechna vydavatelství usilují o to, aby jejich nahrávky hrály hlavně co nejvíce nahlas.

„Nahrávku zkomprimují někdy dokonce až za hranici limitace plné digitální úrovně, takže, když vy se pak podíváte v počítači na signál nahrávky, tak už v počítači vidíte nevratné změny a poškození původního záznamu,“ říká Lébr, podle kterého se toto děje i u nahrávek, kde by měla být na prvním místě zejména kvalita, protože roky ukázaly, že nahrávka byla, je a bude komerčně úspěšná.

„A dokonce i v těchto případech se stane, že tu nahrávku někdo tímto způsobem zprzní,“ říká Lébr, který v tomto ohledu brání i dnes tak často zatracovaný CD formát. Podle něj problém jeho současné špatné pověsti ani tak netkví v něm samotném, ale v lidech, kteří s ním pracují.

„Možná i oni jsou důvodem, proč je dnes ta černá deska tolik populární, čemuž se není zas tak co divit, protože vývoj u CD se v těch posledních deseti, patnácti letech stále ubíral směrem k co nejnižší kvalitě. Smůla přitom pak všem je, že ty CD formáty, jako je třeba ten Super Audio CD, se neprosadily, i když nabízejí studiovou kvalitu záznamu,“ myslí si Lébr.

Na otázku, proč to tak dopadlo, odpovídá: „O tom se můžeme bavit hodiny. Zda je na vině nešikovná obchodní politika, anebo to by záměr vydavatelství, která možná měla za to, že kvalitní záznam pro koncového uživatele není dobrá věc, protože on si ho pak může kopírovat a nakládat s ním podle své libosti. Třeba ho dávat na internet, takže ony pak prodají méně CD. Já docela jistě nechci nikoho z ničeho podezírat, natož usvědčovat, ale je možné, že i toto v tom sehrálo svou roli.“

 

MP3 a konec

Další roli podle Lébra sehrála i cena například již zmíněného Super Audio CD formátu, která byla tak vysoká, že odrazovala od nákupu. A jiným problémem bylo, že i nabídka titulů v tomto formátu byla mizivá.

„To šlo ruku v ruce, do toho pak přišel formát MP3 a bylo hotovo. Lidé si k tomu ještě navykli pouštět do sluchátek a z přístrojů, kde se faktor kvalitního záznamu neměl šanci ani projevit,“ tvrdí Lébr.

Zmiňuje přitom osvědčený fakt, že když si člověk pustí hudbu na kvalitní reprodukční soustavě a ve vhodné místnosti s dobrou akustikou, teprve pak může posuzovat rozdíl třeba mezi digitálním a analogovým záznamem.

„A že ten rozdíl tam skutečně je. Chce si to jen vzít stejnou muziku, pustit ji zároveň a porovnat oba záznamy. Záleží i na hlasitosti, kterou zvolí, protože i ucho je orgán, který se dá lehce zmást, který bohužel má i tu vlastnost, že se unaví a my po deseti minutách už neslyšíme to, co na začátku,“ tvrdí.

Do debaty se opět vměšuje Pavel Neufus. Podle něj nejlepší zvuk měly desky, které byly vyráběny na konci 50 a začátkem 60 let.

Zbyněk Lébr k tomu říká: „Nemám k dispozici desky z 50. let, ale na straně mechanického záznamu neexistuje žádný důvod, aby ty později vyrobené byly kvalitativně horší, naopak pozdější technická zařízení byla mnohem kvalitnější.“

Dodává, že během let se měnily metody nahrávání, míchání, že celkové šla technika dopředu.

„Dnešní možnosti, které nabízí digitální záznam, jsou neuvěřitelné. Nabízejí věci, které dříve prostě nebyly možné. Například udělat analogový filtr tak, aby neměl fázové zkreslení, to prostě dříve nešlo. To prostě nejde. U digitálu filtr uděláte bez větší námahy.“

Avšak i Lébr připouští, že v případě hudby nejde jenom o techniku.

„Je otázka, jestli lidem se ty nedokonalosti, které analogová technika má, jako je kolísání, šum, jestli se jim to třeba nelíbí, protože pokud to budu posuzovat čistě technicky, tak vše hovoří pro moderní digitální technologie,“ vysvětluje a pokusí se i o vhodný příměr.

„Ono je to možná velmi podobné, jak když si někdo vezme digitální fotoaparát a vyfotí jím portrét hezké ženy. A pak tu samou ženu nechá portrétovat malířem. Většina lidí se asi shodne na tom, že fotografie nabízí věrnější obraz fotografované ženy, ale možná, že většina lidí si domů na zeď raději pověsí portrét od malíře. A skoro bych řekl, že je to tedy o emocích a nikoli jen o technické stránce.“

A pak nakonec i Zbyněk Lébr částečně přitaká Pavlu Neufusovi.

„Nedávno jsme tu dělaly nahrávku z roku 50, to bylo ještě mono a je fakt, že to tedy hrálo nádherně.“

Pavel Neufus říká, že rozdíly v kvalitě nejsou jen v letech vydání desek, ale třeba i v tom, kde byly vydány.

„Třeba první americká vydání Rolling Stones, když srovnáte s těmi evropskými, anebo i těmi pozdějšími americkými, tak okamžitě slyšíte obrovský rozdíl,“ říká.

Zbyněk Lébr v této souvislosti zmiňuje, že Loděnice před nedávnem právě diskografii Rolling Stones, která byla údajně velmi dobře přijata.

„Ale znovu, všechno je to o tom, jak se to natočí. Když se tady u nás natáčela vážná hudba v rámci Supraphonu, tak ta měla také velmi dobrou pověst. Kvalita toho záznamu těch desek byla uznávaná po celém světě,“ vysvětluje.

V tomhle ohledu mu ze svého pohledu přitaká i Pavel Neufus, podle kterého jsou velkými fanoušky i kupci českých desek s vážnou hudbou jinak velmi nároční Japonci. Dále dodává, že je dobře, že se znovu lisují nové desky, protože ty původní v perfektním stavu jsou čím dál cenově nedostupnější.

„Víte co, já když jsem ještě chodil na střední školu a pak na vysokou, tak jsem si koupil desku, tu jsem si nahrál na kazetu, a z té jsem ji poslouchal, protože mi prostě bylo líto hrát tu muziku z desky. Takže já mám docela zachovalou sbírku desek,“ směje se Lébr.

Prodat ji do táborského muzea hudby však nechce.

„Na to ji mám zase až příliš rád,“ zvážní avšak jen na oko Zbyněk Lébr.